Poslouchal jsem včera Moviezone podcast o nejlepších filmech loňského roku. A zjistil jsem, že jsem těch loňských top filmů neviděl tolik, kolik bych chtěl. Tak jsem doma večer nadhodil, že bych rád dohnal filmové resty a rozhodovalo se mezi Hříšníky a Sny o vlacích. Vyhrály Vlaky.
Už jen ten poetický název, který dává jakousi nezřetelnou premisu, o čem film vlastně bude a nebude. Mám pravděpodobně zalíbení ve filmech, které buď názvem nebo motivem reflektují sny. Rekviem za sen, Nit z přízraků, Nauka o snech, Jak přicházejí sny a další. A nyní Sny o vlacích.
Film mě neskutečně strhl a emocionálně rozmašíroval na atomy. A já jsem zase jednou pocítil lásku k pomalé kinematografii. Zase jednou jsem byl u filmu po deseti minutách naměkko a řinuly mi slzy. A zase jsem si jednou připomněl, že kdybych někdy uměl točit filmy, nechtěl bych točit Matrixy, Transformery nebo kdejaký akční výplach. Chtěl bych umět točit filmy o lidské duši. Tedy přesně takové filmy, jakým jsou i Sny o vlacích. Ten film není pro každého. Divák jen optikou věků pozoruje jednoho malého (nikoliv vzrůstem, ale v porovnání s všehomírou) člověka v průběhu jeho života. Života náročného, nevyzpytatelného a krutého, ale i krásného a povznášejícího.
Film z prvních ohlasů obletovala aura něčeho krásného, ale i vesměs nicotného, kde se toho vlastně zase tolik nestane. Chápu diváky, kteří si po dvaceti minutách ukusovali nohu nudou. Za sebe můžu říct, že ve mně tato pomalá kinematografie čím dál více roste a vydobývá si čím dál větší prostor v mozkocentru nazvaném „na co se chci dneska dívat“. A teď – s křížkem po funuse – můžu konečně dát šanci i Bélu Tarrovi (RIP), jehož mnohahodinové černobílé fresky plné pomalých záběrů na nic, už se konečně dostávají do mého pole zájmu.
Trochu paradoxně ale ne každý pomalý film je zábavný. Nestačí jen „něco“ natočit, poslepovat z toho tříhodinovou koláž a doufat, že to někoho zaujme, jak se o to snažilo například Nabarvené ptáče, ze kterého nakonec vylezlo prázdné nic. Pomalý film, jakkoliv se v něm na první pohled nic neděje a divák má šanci spočítat všechna stébla trávy, by měl někam směřovat a v divákovi postupně odemykat různé vrstvy emocí. A nuda by tou emocí být neměla.
Dnešní Prejt věnuji všem pomalým filmům, které na mě zapůsobily tak, jak se mi pod kůži zaryly Sny o vlacích. Za mě jedno velké doporučení.
