Dneska v médiích prosvištěly nominace na Oscary. Ať si každej myslí kdo chce, pro mě pořád mají nějakou váhu a beru je jako prestižní ocenění. Z těch desíti nominovanejch filmů jsem viděl přesně dva – F1 a Sny o vlacích (o nichž jsem psal nedávný prejt), takže nedokážu úplně posoudit nějaký šance na výhru. Oscary nikdy asi nebudou žebříček ryze nejlepších filmů (dá-li se vůbec takový žebříček udělat), ale spíše kvalitně-populárních. Trochu do kolen je sráží systém hodnocení, respektive výběru komisí. Člen akademie, který má na starost danou sekci, totiž… nemusí vidět všechny nominované.
Aha?! To by mě fakt zajímalo, jak může někdo vybírat z pěti nominovaných, ať už je to film, herec či cokoliv jiného, a přitom vidět třeba jen dva z pěti. Vážně, členové komise nemají za povinnost se s těmi nominovanými seznámit, takže můžou klidně volit naslepo. Už z toho mi trochu vyplývá, že jde fakt spíše o cenu popularity. Ale neva, zkusím ještě pár filmů dohnat, než se bude zlatý plešoun předávat, aspoň ty Hříšníky když už nic.
Trochu mě mrzí, že už déle stagnuje můj dřívější projekt Oscarových kraťasů, o kterých jsem pravidelně psal ve vlastní rubrice. K nim bych se určitě někdy rád vrátil a všechny ročníky dojel, včetně těch nových. Možná po konci Radikálního prejtu a Poslowchání navážu tam, kde jsem přestal a odškrtnu si jeden rest.
