HIMYM mě hned při svém debutu v roce 2005 minul a trvalo ještě rok a přechod z gymplu na vejšku, než jsem na něj začal koukat. Fíha, dvacet let starej seriál, uteklo to nějak rychle. Když se řekne Dvacet let starej seriál, chtěl by můj mozek do téhle kategorie zařadit třeba Pobřežní hlídku nebo Beverly Hills, a ne HIMYM.
Tehdy na něj každopádně koukal každej, život na VŠ byl hnanej kvalitníma seriálama, který se tou dobou vyrojily jak houby po dešti. Začalo to LOSTem, pro mě teda ještě o chvíli dřív Jackem Bauerem v 24 (osmou sérii jsem pořád neviděl, ale pořád mám v hlavě jakousi touhu si dát maraton všech sérií někdy o volným víkendu), pokračovalo Prison Breakem, Heroesama, Hrou o trůny, pak přišel Walking Dead a další a další. První léta novýho milénia přinesly tolik kvalitního obsahu do malejch obrazovek, že mohl člověk de facto jen koukat na telku. Jop, zkouškový období byly díky tomu celkem peklo… Ještě jeden díl a půjdu se učit… Tak ještě jeden… No nešlo se učit dokud to člověk celý nesjel.
Před nedávnem jsem HIMYM znova rozkoukal a je to pořád tak stejně super jako tehdy. V posledních sériích byla znát jistá únava materiálu, ale při srovnání s jinýma sitcomama je to pořád úžasný, neřkuli klenot. A víte co? Mě tehdy hodně bavilo sledovat seriály na týdenní bázi, nechat se lákat cliffhangerama na konci dílů, čekat jak to dopadne, proklínat zimní několikatýdenní přestávku. Hodně seriálů mi takto propadlo sítem, protože čekání na další díly mě zkrátka přestalo bavit. Ale ty důležité se tam hádám zachytily a zůstaly. HIMYM je jeden z nich. Suit up!
