Jedna z těch míň příjemnejch činností, který musí člověk ve svým životě absolvovat, je čekání. Momentálně sedím v čekárně u holičky. Na čtvrtý pokus už jsem si sedl a řekl si, že nikam nejdu. Nehnu se dokud si tu frontu nevyčekám, protože předchozí dny jsem vždycky někam spěchal a ve frontě přede mnou bylo hodně lidí. Ale tentokrát, ačkoliv jich přede mnou pár je, si tu prostě počkám. Šance, že sem přijdu zítra a bude volno na první dobrou se blíží nule.
Ale to není stížnost. Já vím, že řešení je v mé moci. Objednat se někam jinam, zajít si k barberovi na přesnou hodinu a mít to bez čekání. V tomhle jsem ale staromilec a celej život chodím na jedno místo u nás na maloměstě a nechce se mi to měnit. Zažil jsem tu už nespočet holiček, některé z nich už jsou dávno na penzi, některé by mohly být mými dcerami. Vlasatá časová osa rozstříhaná nůžkami všech těch kadeřnic, které se do mě kdy pustily.
Nebo bych si mohl vzít do čekárny knížku. S klukama ji vždycky beru, je potřeba je nějak zabavit. Nebo využít prostoj na sepsání prejtu, proč ne. Aspoň nebudu muset večer.
Čekání u holičky je pořád ještě to příjemnější čekání, který si člověk může „užít“. Není to nic ve srovnání s čekáním na výsledky vyšetření, které vám může připravit náraz do tvrdé zdi. Není to nic ve srovnání s čekáním na JIPce, jestli děda ještě vstane. Jsou čekání příjemná a jsou čekání, která zažít nechcete.
