Otázka, kterou pravidelně vypálí nejmladší Fáfa poté, co dvacet minut přetahuju uspávání (pro jistotu) a konečně se odhodlám k úprku z dětskýho pokojíčku do obýváku, dodělat všechny domácí práce a chvíli spočnout u Scrubs nebo MÚPI. Jako by na to sám čekal a ze svého spánku se vždycky na moment probere když zjistí, že jsem se pohnul směrem ke kraji postele a chci odejít. A byly doby, kdy jsem si říkal sakra, ať už spí, vždyť já chci jít dělat jiný věci a musím ještě stihnout tohle a támhleto.
Ale teď už nespěchám. Nemám kam, nic z toho co musím mi neuteče. Prádlo ze sušičky vytáhnu později, linku uklidím někdy pak. No jasně, rád bych to měl už dávno za sebou, rád bych řekl klukům dobrou, hezky se vyspěte, dal jim pusu a zavřel dveře do pokojíčku a šel si dělat svoje, zatímco kluci by se sami uspali. Ale nikdy to neuměli.
A já vím, že prádlo neuteče, kuchyňská linka se nehne a všechno to ostatní, co jakože musím, se nezmění. Ale tyhlety okamžiky, kdy si užívám oddechujících kluků, jejich záškuby a tiky uvolňujícího se těl vstupujících do snové říše, ty automaticky naučené pohyby, kdy mě svými pažemi obtočí a obejmou, ty zmizí jako slzy v dešti. Ani se nenaděju a už to nebude potřeba, a později to nebude ani žádoucí. A je to tak správně, jen ať si hledají svoji cestu, jen ať jdou a zjišťujou, co je život, žádné podmínečné závisláky na rodičovské lásce z nich vychovat nechci. Až bude čas, příjmu novou roli v jejich životě a už budu sledovat jen z povzdálí.
Ale ještě ne, ještě pořád si můžu některé věci užít, ještě pořád můžu objímat a říkat mám tě rád, aniž by se snažili oči vykroutit do nebes.
