Za ten půlrok co učím jsem si postupně rozdělil žáky na takové tři skupiny. První z nich jsou snadno zapamatovatelní, protože se rádi projevují (pozitivně i negativně). U nich jsem neměl problém si je zapamatovat hned po první či druhé hodině, protože tomu šli sami hodně naproti. Druhou skupinou jsou ti neviditelní, které se doteď neodvážím oslovit jménem, protože bych ho určitě popletl. Snažím se každou další hodinu si zapamatovat jednoho nebo dva žáky navíc z každé třídy, ale je to jako bych do hlavy tlačil něco, co se slévá v jednu velkou šeď. Jejich neviditelnost nesouvisí s tím, jestli jsou dobří nebo špatní žáci, jde čistě jen o jejich touhu nevyčnívat, být někde ve stínu.
Třetí skupinou jsou takoví žáci, na které si dávám pozor. Nikoliv ve smyslu ohrožení mého, ale ohrožení jejich. Dávám na ně pozor svým bdělým okem. Jsou to žáci, o kterých jsem věděl, nebo jsem se postupně dozvěděl, že jsou nějak ohrožení. Nebo aspoň v mé mysli jsou ohrožení. Vysvětlím: jsou to děti, u nichž vím, že jejich zázemí doma je řekněme nevyhovující, rodinná pohoda moc neexistuje. Jsou to děti, u kterých opakovaně zažil, že jsou terčem posměšků svých spolužáků; jsou to žáci, u kterých vidím, že jen to, že s nimi mluvím a zajímám se o jejich běžný život mimo mantinely předmětu, který vyučuju, jim nějakým způsobem pomáhá, že jim někdo naslouchá v době, kdy to třeba nikdo jiný nedělá.
Jeden takový měl ve škole kázeňské problémy. Bohužel vím, co všechno se mu v životě událo a čím si prošel, jak ho postupně odkopli oba rodiče, se kterými tedy nevyrůstá, a jaké další věci se mu staly, které bych nepřál dospělému, natož dítěti. Měl tu startovní pozici do života extrémně vychýlenou od normálu a to se velmi odráželo v tom, jak životem proplouval. V každé hodině jsem se snažil mu nějak pomoct, podpořit ho, nebo jen vyslechnout co má na srdci. Často začal jen tak mluvit, ptal se, povídal o něčem co zažil. Nechal jsem ho.
Minulý týden jsem na začátku hodiny dělal prezenčku a vidím, že není ve třídě. A spolužáci mi úplně mimoběžným tónem zahlásili, že už nepřijde. Přestoupil jinam. Chvíli jsem zůstal stát jako přikovaný. Je to jen jeden žák, titěrná část z celku. Ale stejně mě to nějak zasáhlo. Jako bych přišel o část sebe, kterou jsem mu dával. Přemýšlel jsem, jak může chlapci, který toho má v sobě tolik, pomoct přestoupit jinam. Svoje problémy nenechal na prahu naší školy v aktovce, nezmizely mávnutím kouzelné hůlky. Ponese si je s sebou, v sobě, kam je zaseli jiní. Hrozně rád bych se mýlil, chtěl bych aby to nebyla pravda, třeba mu v nové škole opravdu bude lépe.
Někdy ztráta zabolí na místě, kde bych to vůbec nečekal.
