V jednom z prvních prejtů, konkrétně ve čtvrtém s názvem Já, ty & ÁÍ, jsem rozjímal nad tím, jak to bude vypadat dál s AI. Tehdy jsem predikoval, že AI proroste úplně do všeho. Nebylo to kdovíjak vizionářské zvolání. Pro tech lidi už tou dobou bylo AI víc než jen pomocník. Já jsem stál pořád tak nějak na rozhraní, čekal jsem co přijde, představoval jsem si, že to možná bude dobrý rádce, možná velká pomoc.
Poslední půlrok mě přesvědčil, že AI nebude jen nějaký doplněk, který budu moct používat, respektive že si budu moct vybrat, jestli ho vůbec používat chci. Pokud budu chtít na trhu zůstat relevantní, bude pro mě AI naprosto mandatorní. Už teď je. Už teď je pozdě na to říkat si že by vlastně bylo fajn si nechat čas od času pomoct strojem. Už teď je AI vývoj hlavní součástí mého workflow.
Před pěti lety bych mi to přišlo jako sci-fi, myslel bych si, že to možná je budoucnost, ale rozhodně ne blízká. Dnes už vím, že je to realita. To není žádné alarmistické strašení, je to nahromaděná zkušenost z posledních čtyř, pěti let sžívání se s AI, se zkoušením co je nového, s testováním modelů, se všemi pokusy a omyly, které vypadaly ze začátku jako nepoužitelný balast, aby se o pár měsíců později ukázaly všechny výtky jako neplatné.
AI totiž nejede lineárně. Neustále se zlepšuje, a to v kratších a kratších intervalech. Zůstat up-to-date se vším, co se v AI děje, to je práce sama o sobě. V IT to tak vždycky bylo – učit se učit se učit se, a kdo se neučí nové věci, je za pár let v technologickém dluhu, který se špatně dohání. S AI se ale tohle „učit se“ ohromně zrychlilo a je potřeba být pořád na špičkách a nasávat do sebe nové věci. A ano, JE to náročné, když nemá člověk jen práci, ale třeba i rodinu, koníčky a podobně. Ale dobře chápu, že buď se do tohohle trendu zařadím, nebo budu vyřazen pracovním trhem. Je jen na mě, kterým směrem se vydám.
