Ve škole narážím na různé žáky. Do většiny tříd se vyloženě těším, protože to jsou vesměs v pohodě žáci, kteří se snaží a chtějí něco dělat. U jiných vím, že to bude těžká práce. Narážím na odpor vzešlý z čerstvě nabyté puberty, který je navíc přiživen tím, že neprobíráme úplně záživné učivo (s tím se snažím něco dělat, ale musím postupně).
Někteří žáci jsou v módu nic po mně nechtěj. A i když některou látku vysvětlím víckrát a několikrát upozorním, že přesně na tohle bude příště test, tak se můžu spolehnout, že v testu na to budou čučet jak tele na nový vrata. No jo no, jinak to nebylo a jinak to nebude. Tyhle žáky už znám a vím, co (ne)čekat. Nejsou hloupí. Vím, že kdyby jen trochu chtěli, zvládli by to na jedničku a to by se ani nemuseli moc snažit. Ale nechtějí.
Jinde než na informatice je nepotkám, takže mám pak zkreslenou představu o tom, co dokáží nebo nedokáží jinde. Minulý týden se mi znova potvrdila teze, že bych neměl tyhle žáky nějak zavrhávat nebo dehonestovat, protože jim ve škole něco nejde. Byl jsem pomoct na kroužek florbalu, protože obvyklá paňčelka nemohla. A viděl jsem, že ti žáci, kteří v informatice plavou proti proudu a nic moc dělat nechtějí, se cítí mnohem lépe v jiných činnostech.
Na tom by nebylo až tak nic neobvyklého, každého baví něco. A škola nejde úplně naproti tomu, aby každý dělal jen to, co ho baví. A ani nemůže. Ale viděl jsem zkrátka, že každý se cítí dobře v něčem jiném, ať je to informatika, florbal nebo úplně jiná činnost. Nemělo by to nijak ovlivnit moje hodnocení žáka, přecejen se pořád pohybujeme na pětibodové hodnotící škále. Ale vnitřně mám určitě mnohem větší sympatie pro někoho, o kom vím, že se snaží jinde a informatika jen není „to jeho“. Někdy je potřeba vidět věc dvojím pohledem, ne jen tunelovým viděním já mám svůj předmět a co dělají žáci jinde mě nezajímá.
