Byl jsem si o víkendu zasportovat v Orlických horách. Běžel jsem částečně po stopách svého přechodu Orlických hor (viz report z cesty), dostal jsem se tedy mimo jiné i na Suchák a zaběhl jsem si kus po červené ve svých vlastních stopách.
Příhraničí na mě vždycky dýchne takovým nějakým zvláštním závanem skanzenovitého typu. Jako bych se propadl do kobky, kde se toky času pohybují jinak rychle a jinými směry. Všechny ty řopíky, pevnůstky. Řídké osídlení a hraniční kameny. Všechno tohle ve mě vyvolává zvláštní pocity blízké nějakému post-apo filmu, který mě stejnou měrou straší i láká.
Mám z toho vždycky zvláštní mix myšlenek. Že jsem daleko od civilizace, myšleno od nějakého většího města. Pro mě byla cesta do Brna na vejšku cca na hoďku, ale kolik hodin to trvá mladým z takového Orlického Záhoří? Čtyři, pět hodin cestování. Pohledy politiků řešících běžné životní trable v lidnatějších oblastech sem nedohlédnou.
Když jsem jel párkrát do Polska a přestupoval jsem v Lichkově na polský courák, připadal jsem si jak na konci světa. Nevím, to příhraničí na mě prostě působí nějakým zvláštním kouzlem, mám z něj ambivalentní pocity. Láká mě a zároveň se tam cítím tak nějak odstrčeně, na okraji.
