Už asi tak hodinu ležím a snažím se rozepsat tento prejt. Stále u toho usínám a vracím se ze snové říše, ale třeba se teď zadaří. Dávám tomu poslední pokus a pak to zabalím a odepíšu si jeden den jako prejt-free.
Včera jsem byl na plese. Ne, to není důvod proč dneska usínám u psaní, protože ples končil o půl 8. Šlo o druhý ročník plesu pro žáky 2. stupně naší školy a byl jsem žáky pozván.
A bylo to super! Žáci byli naprosto spontánní a nestyděli se. Kdo nechtěl, na plese nebyl, a ten zbytek se prostě chtěl bavit. Hned na začátku jsem dostal úkol ve hře hráč-sráč, abych vyzval k tanci kolegyni paňčelku. A žáci dávali tuhle hru na úkoly i sami sobě, takže jsem během „večera“ musel tancovat s několika z nich, poněvadž jsem se stal terčem i z opačné strany hry. A protože děcka jsou mnohem větší hráči než já, vůbec se toho nebály a chodily si pro tanec.
Chvíli jsem přemýšlel, kde přesně leží hranice. Jedna kamarádka – učitelka mi kdysi vyprávěla, že po jedné podobné akci, kde si zatancovala s nějakým žákem, dostala od vedení velkej világoš za to, že se s ním takto sbližuje. Kroutil jsem nad tím tehdy hlavou, ale chápu, jak je při vztahu učitel – žák tenká hranice.
Na plese jsem si znovu ověřil jak mě dokáže unavit nucený smalltalk a jak moc mě baví konverzovat s žáky, kteří jsou naprosto bezprostřední. Stačilo si sednout k tomu či onomu stolu některé z tříd a hned jsem vnímal, jak moje konverzační já pookřává tím, že žáci prostě chtějí mluvit o tom, co je trápí nebo co zrovna letí, ne proto že si to situace žádá.
Dopsáno. Párkrát jsem u toho ještě usnul, ale prejt č. 298 vznikl. Tak teď už jich zbývá jen six seveeeen.
