Tak už se opět blíží svátek hokeje, při kterém se poměří nejlepší z nejlepších; rozdají si to hráči z absolutní špičky a lidé budou sedět u televize a fandit našim.
Třeba Hertlovi. Počkat cože, ten přece na mistrovství světa nebude. Aha vlastně, já sem totiž o mistrovství světa vůbec nemluvil. Nebo jste si snad mysleli, že turnaj, na který jezdí zahraniční hvězdy popít pár piv a prodloužit si sezónu v některém z evropských hlavních měst, je vůbec nějak relevantní?
Já jsem si to teda taky myslel, ale to už bude tak patnáct, dvacet let zpátky. Nejlepší hokej se v tuhle dobu hraje za oceánem, sestimsmiř. Dřív jsem si říkal, jak jsou v zahraničí omezení, že je naše MS vůbec nezajímá. Ale když jsem začal sledovat NHL, došlo mi, že pro zámoří je nějaké mistrovství světa na naprostém okraji zájmu. Asi jako bych já měl velebit druhou nejvyšší ligu Kazachstánu a říkat tomu nejlepší hokej planety.
Přijde mi, že se tohle téma běžnýho Čecha hodně dotýká. Dyť sme přece mistrovství tolikrát vyhráli, tak jakýpak copak, aj tak sme majstri. Důkladná prověrka skutečného stavu přichází jednou za čtyři roky na OH, případně jednou za čas na Světovým poháru. Na Turnaj čtyř nás pro jistotu ani nepozvali, protože konkurenci v plné síle NHL prostě nestačíme ani papírově.
Neznamená to, že bych si nezakřičel, když David Pastiňák trefí šibenici, to vůbec. Ale člověk musí být trochu nohama na zemi. A vědět, že když špička hraje v době MS za oceánem naprosto jinou ligu, tak asi těžko můžeme něco s názvem Mistrovství světa považovat za nějaké mistrovství. Natož světa.
