Mňo. Dovolená skončila. Mně vlastně už včera, kdy jsme se z chalupy vrátili uondaní a z cesty splavení, a klukům až dnes, protože jeli hned v pondělí se školou na exkurzi do Prahy.
Ono není sranda každý den vstávat brzo a končit pozdě, i když je to na dovolené. Zcela proti zvyklostem to všichni tři kluci po obědě v autě na zpáteční cestě zalomili a já sem měl osamocenou jízdu z Jeseníků domů, kterou mi zpříjemňoval soundtrack ze hry Deus Ex (viz Soundtrack Monday #40). Ten mi poslední dobou hraje hodně, po delší době jsem se k němu vrátil a nemůžu se ho teď nabažit. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem si ten Deux Ex nainstaloval na noťas, že si ho ve chvílích osobního volna zase jednou zahraju.
Tak zatím zůstalo jen u té instalace, která mi už pár týdnů okupuje místo na disku. Na hru samotnou zatím nedošlo. Ale ponořit se do tohohle unikátního (a nyní již 26 let starého) dobrodružství zase jednou chci. Některé věci se dějí náhodou a mimochodem, vlastně velká většina. Třeba Deux Ex ke mě jednou doputoval na nějakém vypáleném CD, nečekán, nezván. A zasekl se naprosto vším do mého srdce a jestli není mojí nejoblíbenější hrou, tak v TOP 3 je určitě.
Až člověk musí přemýšlet, kolik nejlepších her, hudebních alb, filmů a knih, které by v klidu okupovaly přední příčky jakýchkoliv osobních žebříčků, k člověku vlastně úplně stejnou náhodou vůbec nedoputuje. Co když někde v Bangladéši místní umělec složil tak úžasné album, že by jeho poslech převrátil moje vidění světa o 180 stupňů a já bych byl naprosto jiný člověk? Krejzy. No ale fakt – člověk za život stihne pojmout a vnímat jen minimum toho, co bylo jinými šikovnými lidmi po staletí tvořeno. I u takových knížek, pokud by člověk četl jednu týdně (tzv. no-life), tak za život jich přečte přibližně 3000.
A to mi řekněte, jak vlastně může vůbec mít něco nejoblíbenějšího, když z milionů knih, které existují, jich četl naprosté minimum. Hudební alba, hry, filmy, seriály… Toho všeho jsou ohromná kvanta a to pravé ořechové pravděpodobně k člověku nikdy nedorazí, takže se musí spokojit s tím, co si cestu najde.
No nic, zpět k Deus Ex. Respektive ke kyberpunku obecně. Ono bude hezký, až budeme mít ty čipy na mozku a budeme si všechny věci do mozku nahrávat a všechnu hudbu mozek zanalyzuje za tři pikosekundy a vyplivne personifikovanou best of na požádání a člověka teda fakt nic neunikne. Ale asi tuhle budoucnost nechám budoucím lidem, mám strach, že by se mi z toho množství zamotala kebule. A teď mě omluvte, jdu si na gramofonu pustit nějaký soundtrack, který ke mě doputoval všemi možnými i nemožnými cestičkami.
