Rok 2020 pravděpodobně nebude vzpomínán coby rok cest kolem světa a objevů prastarých civilizací. S podivem vlastním proto nyní sepisuju trip report z první ze dvou cest do Polska, které se letos podařilo uskutečnit — pandemii navzdory. Ale vezmeme to popořádku, tedy prvním výletem do Galerie Zdzisława Beksińského, která se nachází v jihovýchodním polském městě Sanok. Výlet se měl podle plánu uskutečnit v dubnu, jenže tou dobou se (nejen naše) země sevřela do neprodyšných okovů. Ilegální přeshraniční přechod mě nikterak nelákal, tím spíše, že v Polsku byla situace též špatná. Muzea a místa, která jsem chtěl navštívit, byla zavřená nebo velmi omezená ve svém provozu.
Nastala doba čekání. V médiích se strašilo tím, že dva roky se za hranice našeho Hobitína nemusíme podívat. Ačkoliv jsem minulý režim zažil, jsou moje vzpomínky omezené na to, jak skáču po stole v obýváku a křičím „Ať žije Havej“ některého dne v listopadu 1989 — zavřené hranice si tudíž nepamatuju. Co jsme zažili letos je jen slabý odvar Železné opony a nejde to nijak srovnávat, nicméně i tak mi nastalá situace nebyla vůbec příjemná.
Naštěstí se v půlce června zbourala pomyslná zeď a izolace skončila. A jelikož nikdo negarantoval, jak dlouho bude nový stav platit než dorazí druhá vlna, naplánoval jsem cestu na konec července.
Sanok
Čeká mně dlouhá cesta, ale můžu si alespoň vybrat severní (polskou) či jižní (slovenskou) variantu. Jinak řečeno: jízdu po nekonečné placce po dálnici A4 od Katowic po Řešov, nebo cestu mezi Tatrami po slovenské dálnici D1. Dávám přednost horám se zastávkami v Žilině a v Levoči, což je mimochodem krásné historické město zapsané v UNESCU.
Jak poslední měsíce kávu nepiju, na plánovaných zastávkách si ji dopřávám. Skoro šest set kilometrů jsem ještě nikdy na jeden zátah nejel (natož sám), takže raději dopuju organismus kofeinem. Kilometry ubíhají, na dálnici není žádný problém, známku jsem bez problémů koupil předem přes internet. Dvacet kilometrů za Levočou se otevírá prostranství a do výšky vystupuje majestátní zřícenina Spišského hradu, jehož silueta mně provází ještě několik dalších kilometrů. Čas na prohlídku nemám, škoda. Tak snad někdy příště.
V Prešově dálnice končí a dál se vydávám po silnici první třídy směrem na severovýchod vstříc slovensko-polským hranicím. Jak už to v příhraničí bývá, civilizace řídne a benzínek už člověk taky moc nepotká. Hraničního přechodu si téměř nevšimnu, všude je klid. V Tylawě bych se měl stočit na východ na Sanok, avšak pokračuju dále na sever. Dnešní večer strávím v Krosnu, jelikož v Sanoku byl problém sehnat ubytování (výlet jsem si na poslední chvíli o jeden den prodloužil).
Krosno leží na řece Wislok a je situováno asi čtyřicet kilometrů severozápadně od Sanoku, taktéž v Podkarpatském vojvodství. Od roku 2009 je mimochodem partnerským městem našeho Uherského Hradiště. Zde mě však žádná návštěva turistického cíle nečeká, přece jen dorazím poměrně pozdě, takže si dám jen večerní procházku po historickém centru a chvíli bloumám po náměstí, než dám prvnímu dni vale.
Druhý den před polednem vyrážím do Sanoku. Konečně! Po prvotním rozkoukání na Rynku musí mé kroky vést zákonitě do Historického muzea umístěného v místním hradu, který se hrdě tyčí nad řekou San. Zde totiž leží primární cíl celého výletu — Galerie Zdzisława Beksińského (viz oficiální webové stránky).
Jeden z nejznámějších polských malířů a celosvětově uznávaný surrealista, fotograf, grafik, sochař a architekt, jehož v životě potkalo mnoho tragických událostí (jeho životopisu budu věnovat vlastní článek), se v Sanoku narodil a dlouhou dobu žil.
To je i důvod, proč je galerie takto významného umělce umístěna v zapadlém městě skoro u samotných hranic s Ukrajinou: Beksiński svému městu odkázal velké množství ze své tvorby. Mám vlastně celkem radost, že se umění nesoustředí pouze ve velkých městech a galeriích. I jihovýchod Polska si zaslouží nějaký turistický ruch — kdo chce, cestu si sem najde.
Galerie Zdzisława Beksińského
Samotná galerie je členěná trochu nešťastně: abych se dostal k Beksińskému, musím si nejdříve projít výstavu historických předmětů, náboženských ikon a sekci moderního výtvarného umění. Projdu tak několik pater historického muzea, které mě pramálo zajímají. Na tohle mě dopředu nikdo neupozorní, takže se chvíli motám jak Maďar v kukuřici a hledám nejkratší cestu k Beksińskému, než konečně pochopím, že si to musím poctivě obejít úplně všechno. Tedy, poctivě… Samozřejmě nelením a nezajímavé věci míjím bez povšimnutí. Můj zájem leží úplně někde jinde.
Konečně se dostanu k vytouženému malíři. Nerozprostřou se přede mnou nejznámější malby — ne, na ty si musím počkat do dalších výstavních prostor. Nejdříve procházím jeho obdobím fotografie, kresby a sochy. Má velmi zajímavé kompozice, dost často fotil portréty či akty své manželky. Je vidět, že nad fotografiemi dlouze přemýšlel, sám říkal, že nechce realitu pouze zachytit, ale nějakým způsobem dotvořit. Postupně mu svět analogové fotografie začal být těsný, nemohl v něm svoji fantasii uplatnit naplno. A tak fotoaparát vyměnil za tužku a štětec.
V malbě se nejdříve věnuje abstraktnímu umění a až později se přeorientovává na to, co z něj dělá jednoho z mých nejoblíbenějších umělců. Jeho fantaskní, surrealistické, dystopické a temné obrazy ve mně vzbuzují napětí a úžas. Naprosto chápu, pokud to někomu přijde nehezké, dělá se mu z toho zle nebo se toho štítí. Není to pro každého. Dovolil bych si ale říci, že tyto obrazy nenechají nikoho chladným — buď je milujete, nebo se vám nelíbí. Šedá zóna nezájmu tady neexistuje. A přesně to bych od umění čekal.
Beksiński v životě zažil dost temných okamžiků. Manželka zemřela na vážnou nemoc, jeho jediný syn Tomek spáchal sebevraždu. Život samotného Zdzisława vyhasl taktéž předčasně v jeho vlastním bytě poté, co mu několik bodných ran zasadil mladý recidivista, jemuž Beksiński odmítl půjčit peníze.
Člověk by čekal, že se takové události chtě nechtě musely podepsat v jeho tvorbě. Beksiński však svoje nejtemnější díla maloval dlouho před tím, než mu osud přivál těžké chvíle do cesty. Blízcí lidé jej navíc vykreslovali jako neustále veselého člověka, který nijak nedával najevo, že by se v jeho hlavě odehrával jiný, temný svět. Třeba jeho hlava a ruce fungovaly jen jako médium a svod obrazu z jiného vesmíru.
Pokud vás život malíře zaujal, doporučuju pár let starý životopisný film Poslední rodina (viz ČSFD; ke zhlédnutí na Aerovodu), který mapuje poslední tři dekády Beksińského života. Je to dost náročná podívaná, na druhou stranu jde o unikátní vhled do jedné zajímavé polské rodiny. Vyzdvihl bych herecké výkony všech hlavních postav — zejména neurotický a sebevražedný Tomek byl v podání Dawida Ogrodnika úžasně věrný. Režisérovi snímku bylo v době natáčení pouhých 30 let a dokázal celý film ukočírovat náramně.
Návštěva muzea končí. Ani druhou noc nespím v Sanoku, odjíždím do nedaleké vesnice Wujskie, kde mám objednané ubytování na zbytek výletu. Na Airbnb psali, že je v noci slyšet vytí vlků z blízkých lesů.
Den druhý: Sanok a okolí
Druhý den mám v plánu několik zastávek v Sanoku i v blízkém okolí. Nejdřív si trochu projdu centrum a vyfotím se s pomníkem Dobrého vojáka Švejka. Ti sečtělejší z vás vědí, že se část knihy odehrává právě v Sanoku, a místní jsou na to právem hrdí. Já to nevěděl a beru to jako znamení toho, že si mám knihu konečně přečíst. Ach, tolik restů a tak málo času na knihy.
Ještě dopoledne se vydávám do sanockého skanzenu (Muzeum lidové architektury v Sanoku), který je obrovský a trvá pár hodin ho projít. Historická obydlí, kostelíky a jiné starožitnosti mají své kouzlo. Jako by skanzen chtěl zůstat věrný starým časům — jednalo se o jediné místo, kde jsem v Polsku nemohl zaplatit kartou (kromě vstupu, tam ano). Skanzen je sice přímo v Sanoku, ale na úplném severním okraji města u hlubokého lesa, takže není moc rušený okolní zástavbou.
Několik domů má přístupný i interiér (apatyka, obchod). Je zajímavé porovnat tehdejší interiéry i exteriéry služeb. Vidím až propastný rozdíl v prezentaci — dnešní vizuální smog, křiklavé neony a nevkusné poutače na likvidace skladů jsou jako protipól s vkusně zařízenými prodejnami ze staré doby.
Jen těžko se v dnešním technickém světě představuje, že ještě před pár desetiletími se žilo v takových chajdaloupkách, kolem kterých procházím. Co si asi budou říkat lidi o dnešním způsobu bydlení za takových 237 let? Bude všechno moderní také jednou tak zastaralé, jak zastaralé se nám zdají dobová obydlí? Nechme se překvapit.
V Sanoku se ještě stavím na hřbitově a hledám hrobku rodiny Beksińských. Velký žulový kvádr není ničím výjimečný. Pravděpodobně jsem čekal, že člověk, který namaloval tolik surrealisticky živých obrazů, bude mít nějak extravagantní hrobku, ale je mrtvolně chladná.
Klášter bosých karmelitánů v Zagórzu
Sanoku bylo pro dnešek dost, sedám do auta a vyrážím do deset kilometrů vzdáleného města Zagórz. V něm, respektive kousek nad ním na kopci Marymont, se nachází ruiny obrovského kláštera řádu bosých karmelitánů (viz Google mapy). Ze tří stran je rozbořený klášter obklopený řekou Oslavou, jež se kousek za městem vlévá do Sanu. K ruinám vede pěší, asi kilometr dlouhá křížová cesta od Sanktuária Matky Boží Záhorské, kde je také parkoviště. Křižová cesta je lemována jednotlivými zastaveními, která zpracovali místní umělci — jednou dřevořezba, podruhé zase socha apod. Díky bohu se nedá až ke klášteru dojet autem a je zachován genius loci tohoto místa.
Obecně se mi kláštery, chrámy, kostely i jiné svatostánky velmi líbí, ale teprve když dané nemovitosti „zruinovatí“, stanou se pro mně opravdovým magnetem. Z tohoto místa jsem vysloveně nadšený — nejen díky krásné poloze na kopci. Nejen díky řece, jež se omotává okolo kláštera jako škrtič, který se snaží utáhnout smyčku okolo své oběti. I samotná stavba je jednoduše nádherná, celý komplex byl obrovský, skládal se z několika budov a nepostrádal defensivní opevnění.
Do celého komplexu (za vstup se neplatí) vcházím obloukovou branou. Některé místnosti již plně pohltila bující vegetace, což vypadá krásně. Jednu z věží se podařilo zrekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti, naskytnou se mi krásné výhledy do všech stran i na upravené klášterní zahrady pode mnou. Úplně všude se bohužel nedostanu — na místě probíhají stavební práce. Oproti předchozím pokusům vrátit klášteru zašlou slávu a obnovit jeho chod jde však pouze o práce záchranné, aby se stav více nezhoršoval.
Hrad Sobień
Dokázal bych na tomto místě být další hodiny, ale před koncem dne mě čeká ještě jedna zastávka. A také se traduje legenda, že v klášteře po setmění obchází duch mnicha, o čemž se na vlastní kůži nechci přesvědčovat. Vydám se tedy po křížové cestě zpět k autu a vyrážím k několik kilometrů vzdáleným ruinám hradu Sobień (viz Google mapy). Ten se nachází na stejnojmenném kopci, přímo pod hradem je pak parkoviště s rychlým občerstvením, jinak jde o zcela opuštěné místo ukryté mimo mezi lesy a kopci.
K hradu vede přímá a celkem prudká stezka, v některých místech nahrazená dřevěnými schody, které už něco pamatují. Není to dlouhá vycházka, za chvíli už mám úpatí hradu na očích. Z hradu toho moc nezbylo, pár zdí a v nich několik oken, ale jako vždy mě takové místo dokáže okouzlit. I kdyby tu bylo jen pár kamenů.
Na jižní straně byla zbudována dřevěná vyhlídková plošina, ze které je pěkný výhled na údolí řeky San. V dálce se rýsují Bukovské vrchy (pokud mě orientační smysl nešálí), což je samý okraj Vnějších Východních Karpat, které do jihovýchodního Polska zasahují. Jinak tu není moc co k vidění a já se vydávám zpět do Sanoku, s malou odbočkou na vyhlídkovou plošinu v serpentinách nad městem, která leží v Slunných horách (viz Google mapy). Z ní jsou Karpaty vidět ještě o něco lépe, přítomný je i obrázek reliéfu s vyznačenými vrcholky. Den pomalu končí, vracím se na poslední noc do Wujskieho.
Druhý den ráno se pobalím a zvažuju, kudy pojedu domů. Nakonec volím severní — polskou — variantu, abych viděl zase jiný kousek světa. U Řešova najíždím na dálnici A4 a čeká mě dlouhá cesta domů kolem Krakova a Katovic. Polské dálnice jsou plynulé, samozřejmě až na mýtné brány, jejichž smysl jsem dodnes nepochopil. Desítky kukaní s obsluhou, zbrzdění provozu — k čemu je to dobré? Elektronická dálniční známka na Slovensku byla jednoznačně příjemnější a jsem rád, že od letoška si ji takto budu moct kupovat i v ČR.
A tím končí moje první letošní cesta do Polska. Ve druhém díle se můžete těšit na Vratislav, kterou jsem navštívil (za pět minut dvanáct) v říjnu, abych se zúčastnil svojí oblíbené hudební akce. Ale o tom až příště.
