Dneska ne, až jindy. Zítra. Příští měsíc. Za rok, anebo až bude čas. Teď není čas; čas je prázdná nádoba, která se plní v budoucnu, ale nikdy teď a tady.
Kolik jejich koncertů kolem mě proplulo a na kolik z nich jsem nešel, protože na ně můžu jít jindy? Každý jeden z nich. Vždyť půjdu příště. Ale jindy a příště jsou koncepty založené na představě, že provázek se po špulce vine v nekonečné smyčce. Přítomnost samotné špulky na konci nitě i nůžek, které ji mohou přetrhnout v jakémkoliv okamžiku, je zahalena mlhou naší vlastní mysli, která se snaží od nevyhnutelného konce svého majitele uchránit.
A tak místo jindy a příště nastalo nikdy. Nit se naposledy odmotala ze špulky a odhalila syrovou pravdu, že nikam dál nepokračuje.
Na koncert už si nezajdu nikdy, ale čekání na konec další nitě můžu vyplnit tím, co tu po V&I zůstane vždycky.
Můžu třeba s naprostým klidem plout Po větru lehce.
Nebo se zmítat v chaosu a neklidu V klášterních dveřích.
