Další dva měsíce za námi (a tři týdny k tomu, než jsem se dostal k sepsání reportu). Upřímně — díky poslowchání mi ten čas začal plynout nějak rychleji. Člověk se ani nenaděje a sepisuje report z dalšího měsíce či dvou. Ještě pár měsíců tahle anabáze potrvá, k poslednímu listopadu jsem se zatím dostal na konec písmene F. Konec je tedy relativně v nedohlednu, nicméně skvělých desek přibylo a je radost se mojí po léta budovanou knihovnou prokousávat.
Za říjen a listopad obdrželo ultimátní hodnocení těchto 24 desek:
A nyní si je alfabeticky prosfištíme. Drive je úžasný soundtrack k filmu z roku 2011, který katapultoval Ryana Goslinga do první herecké ligy. Film už si zase tolik nevybavuju, ale soundtrack pravidelně poslouchávám a je to výborná směska 80’s synth-popu.
Drive all night je původně song od Bruce Springsteena (kterého vůbec neposlouchám), ale zde se jedná o přezpívanou verzi Glenem Hansardem a Eddie Vedderem. A je to předělávka úžasná. Původní song mě vůbec nezaujal, zato tenhle chraplákovej procítěnej nádhernej lovesong je voda na můj mlýn.
Duna a Duna 2 — filmy to byly úžasné; Denis Villeneuve je extraklasa, jehož nové snímky vždy vyhlížím s největšími očekáváními (a zatím je nikdy nezklamal). O soundtrack se postaral Hans Zimmer a já ho tímto vítám v #poslowchání. Ukáže se tu ještě mnohokrát (všímaví čtenáři ví, že už se tu objevil, ale zatím pouze v kolaboraci s Jamesem Newtonem Howardem).
Hned dvojitá porce Ludovica Einaudiho. Alba Eden Roc z roku 1999 a Elements z roku 2015 dávají tušit, že tento italský skladatel (který se tu objevil i v minulém reportu s albem Divenire) je nejen velmi plodný, ale taktéž konzistentně skvělý. A já vím, že se tu také ještě párkrát objeví, protože každá jeho deska přináší mým uším neskutečnou krásu. Z druhého jmenovaného alba je úžasná hlavně stejnojmenná skladba Elements. Neskutečná síla.
And now for something completely different… Nedokážu si představit diametrálně více odlišnou hudbu, než je výše zmíněný Einaudi. Nejvyšší známku obdrželo i CD Ego od německé rockové/metalové kapely Oomph! S německy zpívanou hudbou to mám následovně: žeru Falca a Oomph!; respektuju (ale nevyhledávám) Rammsteiny; chápu a cením, že Karel Gott nazpíval Včelku Máju v němčině a že ho tam mají za boha; díky stop-motion klipu se mi líbí Seeed – Ding… ale zbytek německé hudby je pro mě no-go vyvolávající pomalu zvracení.
Se slovenštinou je to přesně naopak. Nejlibozvučnější jazyk na světě to má automaticky o pár bodů výš, než ostatní. A když se k tomu přidá nádherný hlas Zuzany Smatanové a inteligentní texty, vznikne skvělá deska s názvem Echo. Horou je nádherná pocta přírodě a song, který mi zimomriavky po celém těle způsobil hned na první poslech, což je jev výjimečný.
Max Richter — Embers (Alt Version 2014) je singl od skladatele, jehož jméno tu padne tolikrát, že nemá smysl ho stále dokola představovat.
Ender’s Game — Steve Jablonsky. Etablovaný hollywoodský skladatel (mimo jiné série Transformers) vytáhl jinak sračkoidní film alespoň do patra „špatný film, ale se skvělým soundtrackem“.
Naopak krásný film s krásnou hudbou je Eternity and a day. Film plný melancholie, hledání ztraceného času a rozjímání nad smrtí se skvělým Bruno Ganzem v hlavní roli okořenila nádherným soundtrackem řecká skladatelka a klavíristka Eleni Karaindrou. Posuďte sami.
EUSA od Yanna Tiersena a máme tu zlatý hattrick, otevíráme zlatou bránu českého hokeje! Totiž — sešel se nám v jednom reportu Einaudi, Richter i Tiersen, tedy triumvirát mých nejoblíbenějších neo-klasiků nebo moderních minimalistů, záleží kam je zařadíme. Krásná deska od jednoho šikovného multiinstrumentalisty.
Max Richter podruhé, tentokrát s albem Exiles. V jednoduchosti řečeno je to soundtrack k baletu. Ale upravený pro běžný poslech. A je super.
Jak jsem zmínil již výše, Falco je jedna ze světlých výjimek, kdy mi zpívaná němčina netrhá žíly. Rakouského hitmejkra je určitě škoda, podle mě mohl svět zaplavit ještě spoustou songů, na druhou stranu jeho smrt přispěla ke kultu jeho osobnosti. V tomto reportu má hned dvě desky — studiovku Falco 3 a výběrovku Final Curtain: The Ultimate Best of (jen tři věci jsou na tomto světě nekonečné: smrt, daně a počet posmrtně vydaných kompilací největších hitů Falca). Falco 3 z roku 1985 je natřískaná hitama až po strop — Rock Me Amadeus, Vienna Calling, Jeanny… Jedna z nejlepších desek ever? Výběrovka je samozřejmě natřískaná taky, ale u ní se to očekává.
Evanescence — Fallen je taková nostalgická připomínka 00’s. Dobrá deska a připomínka, co na začátku milénia lítalo v rádiích.
Soundtrack ke hře s jednoduchým názvem Fe od Joela Billeho je krásný soundtrack k pro mě neznámé hře.
A teď pozor, přichází dvojitá horečka sobotní noci. Dámy mají přednost: Fever od Kylie Minogue je jedna z nejlepších popmusic desek z přelomu milénia. Can’t Get You Out of My Head si určitě pamatujete, v rádiích to jelo nonstop! Fever je taktéž deska od belgického uskupení Balthazar, což je příjemný indie poprock. Tuhle desku zbožňuju a je skvělá od první do poslední vteřiny. Konečně bych je chtěl vidět naživo.
Forrest Gump je notoricky známý film s notoricky známou hudbou. Stačí pár tónů main theme a slzné kanálky přetékají. Ale je to tak krásnej soundtrack! Od Alana Silvestriho asi nejznámější a nejlepší.
Fleet Foxes — Fleet Foxes. Stejnojmenná debutová deska od jedné z nejlepších indie kapel současnosti. Blue Ridge Mountains, White Winter Hymnal, Tiger Mountain Peasant Song… Skladby s roztodivnými názvy, ale hudba je to krásná, klidná a v textech je tolik nejednoznačností a symbolismu, že je radost je luštit.
Max Richter potřetí a máme tu druhý hattrick. Tentokrát experimentální minimalistické album hudby, kterou složil ke spánku. Celá verze alba Sleep má přes 8 hodin, výcuc From Sleep je o dost kratší a hodí se k filosofování o vesmíru, životě a vůbec… dokud u něj neusnete.
A teď listopadová novinková pecka From Zero od Linkinů. O tom, jak se mi líbila nová deska s pozměněnou sestavou téhle legendární kapely svědčí obrázek někde okolo tohoto textu. Podle mě tam Emily perfektně sedla, sázka na ženský hlas se vyplatila a já jsem tu desku za první měsíc poslouchal téměř non-stop.
Poslední deskou tohoto reportu je Furious Angels od Roba Dougana. Tu řadím do osobního TOP 5 (což je kategorie, do které se vejde cca 50 desek). Psal jsem tu o hudebnících plodných, kteří desky sázejí jednu za druhou, mám tu i takové, kteří mají mezi svými deskami velké rozestupy. A pak je tu australská anomálie jménem Rob Dougan, který se zjevil, vypustil do světa v roce 2002 jednu úžasnou desku a pak nadobro zmizel z hudebního světa, neboť si ve Francii založil vinici. True story.
On už tedy před svojí debutovou deskou známý byl, minimálně na klubové scéně. Jeho vypalovačku Clubbed to Death z roku 1995 musí znát každý, kdo vyrůstal v devadesátkách — zejména proto, že se objevila v Matrixu. Tato skladba byla re-releasnutá i na jeho debutové sólovce, ale pokud byste čekali, že je zbytek desky podobný, velice byste se mýlili. Ona totiž každá skladba je naprosto jiná, nesvazuje je žádný hudební žánr či škatulka; Rob zkrátka experimentoval tak vehementně, že do desky procpal luxusně znějící dort od pejska a kočičky. Jenže po tomhle dortu vám nebude blbě od žaludku. A třeba taková Nothing At All je jedna z nejhezčích a nejsmutnějších skladeb, co znám.
Where will we go when we get old
Nothing At All, Rob Dougan
When the bustle and the noise get too frightening
When each and every angry word
Is banished to the past
That’s when I think
Tak to byl říjen a listopad 24′ v mé hudbě. Celkem 5001 minut — 50x CD, 4x EP, 4x singl a 33 soundtracků. Prosinec bude na poslouchání skoupý, takže další report pravděpodobně přistane až po lednu.
