Dnes to bude prejt herní, filmový a hlavně hudební, veskrze tedy polokulturní, ale hlavně: maximálně zaláskovaný do něčeho, co už více než dvě dekády mění můj život.
Jak sem si tak dokvačil v poslowchání k písmenu S, o němž jsem nedávno tvrdil, že mi vydrží až do Vánoc nebo masopustu, tak realita bude možná ještě o něco horší a budu se v něm rochnit až bůhví dokdy. Jedna věc je, že je těch alb na písmeno es hodně, druhá věc je, že jsou některá dlouhá. Dost dlouhá.
Momentálně jsem se už dostal k „Si…“ a to znamená jediné, najíždím na hudbu (no, hudbu… Ale o tom dále) z jednoho velkého univerza jménem Silent Hill. A to je pěkné prosím původně herní hororová série, která se ke mně někdy v roce 2002 úplně náhodou dostala na třech vypálených CD a úplně náhodou mi změnila život k nepoznání. A má to tak hodně lidí, takže něco na tom opravdu je a budu se vám snažit vysvětlit co přesně, ačkoliv je to takový niterní pocit, který se slovy moc popsat nedá. A pokud bych to přece jen dokázal nějak popsat, stejně vám nepředám gró podstaty mé inklinace (tuhle větu sem napsal jen proto, abych vypadal chytře) k něčemu tak běžnému, jako je hra, jako je horor, jako je uměle vytvořený virtuální svět. Ale aspoň se pokusím.
Takže… píše se rok 2002 a kámoš Aleš mi donesl nějakou hru s názvem Silent Hill 2. Horor, ale první díl jsem nehrál, tak přece nebudu hrát hned dvojku… No ale asi z nudy jsem si to přecejen nainstaloval a můj svět už nebyl nikdy stejný. Silent Hill 2 není hra. Je to… psychologická sonda do duše jednoho zlomeného člověka, který se ocitá ve městě Silent Hill, které je celé zahalené do husté mlhy, ze které tu a tam něco nebo někdo vykoukne. Pozvala ho tam manželka dopisem, což by byla normálně skvělá zpráva, pokud by však už několik let nebyla mrtvá. Poněkud morbidní úvod do hry, kde vás ale těch morbidností čeká daleko více. A já bych tu teď mohl popisovat veškeré klady a zápory hry, vyzdvihovat na tehdejší dobu revoluční stínování, cinematické záběry a tak všelijak podobně, ale tohle všechno mě nechává klidným a není to pravý důvod, proč jsem hře a jejímu světu propadl.
Tím pravým důvodem je atmosféra a zmíněná psychologie. Jsou to pocity, které ve mně hra vyvolává tím, jak ji prožívám s hlavním hrdinou Jamesem – smutek, děs, naděje, zvláštní nepopsatelný pocit při procházení zpustlého města kdy člověk netuší, co bude za další křižovatkou, protože mlha zahaluje vše. Horor zde nepramení z bubáků a monster, které potkáváte, ale z neviděného. Z psychologického teroru, který vám jako zrcadlo nastavuje vlastní hlava. I ta monstra vám samozřejmě dokážou zavařit, přecejen se jedná o typického zástupce survival hororu, ale věřte mi – co dokážete umlátit železnou trubkou, to vám újmu nezpůsobí. Vlastní myšlenkové pochody, vina, výčitky svědomí, vnitřní démoni – tohle všechno už ano.
Hmmm… vážně ale nedokážu vytáhnout ze své hlavy myšlenky o tom, jak na mě hra působí a proč by měla být důležitým milníkem v mém životě. Já ten rozdíl před a po chápu, dokážu si ho v hlavě sesumírovat, ale bohužel ne v natolik lidské řeči, abych vám tuhle myšlenku mohl předat. Hry už dávno nehraju, ze světa Silent Hill jsem vlastně hrál jen dvě hry (z asi desítky, kolik jich vyšlo). Ale spojení mám na ně skrz soundtracky, které skoro všechny složil můj nejhranější interpret – Akira Yamaoka.
Není dne, abych si od něj něco nepustil, většinou večer, když chci relaxovat a vrátit se do známého prostředí. Přitom ta hudba je až na pár výjimek skoro neposlouchatelná! Je to směsice zvuků, ruchů, šramotů, vrzání, rachtání, dunění, ševelení… Ale songy si drží nějakou melodii a naprosto dokonale dokreslují atmosféru hry. A od třetího dílu se k těmto pazvukům přidal andělský hlas Mary Elizabeth McGlynn, která na každém dalším soundtracku nazpívala několik nádherných songů. Mým asi největším snem, alespoň co se hudby týče, je někdy navštívit jejich koncert. Měli jich hrozně málo, snad na prstech jedné ruky by je člověk spočítal. Jestli se ještě někdy objeví v Evropě, nekoukám doleva doprava a letím kdykoliv kamkoliv.
Některé soundtracky jsou fakt dlouhé. Třeba ten poslední z remaku Silent Hill 2 z roku 2024 má přes šest hodin. A neoficiální rip má hodin dokonce třináct! Takže milé es, ještě nějakou chvíli to spolu potáhneme. A já bych vás všechny moc rád pozval do své hlavy, abyste dokázali pochopit, jak moc mi tahle herní/hudební série změnila život, protože v psaném textu jsem vám to dokázal prodat zhruba z jednoho procenta.
