Ke které skupině lidí patříte — k těm, kteří ve všem vidí znamení, nevěří na náhody a berou věci jako důkaz, že existuje něco většího, co nás přesahuje? Nebo k takovým, pro něž je všechno pouhopouhá náhoda? A co byste dělali, kdyby se vám nad hlavami objevilo čtrnáct létajících talířů a kolovaly by zvěsti, že na planetu se chystá zaútočit mimozemská rasa? Přehodnotili byste svůj postoj? Brali byste to jako znamení, nebo jako náhodu, se kterou nemůžete nic udělat?
Tyhle otázky klade i Mel Gibson svému bratrovi, kterého ztvárnil Joaquin Phoenix (kdybych se chtěl někdy pojmenovat po filmové hvězdě, byl by to buď on, nebo Keanu) v hororu/thrilleru Znamení z roku 2002. A přesně od toho roku je Znamení jedním z mých nejoblíbenějších filmů a dneska vám vysvětlím proč.
Režisér Shyamalan do Hollywoodu vlétl se svým Šestým smyslem jako uragán a hned v dalších dvou filmech (Vyvolený a právě Znamení) potvrdil, že jeho filmy jsou nad míru inteligentní a promyšlené. Vesnici miluju taky, ale tam už byly názory publika značně rozdělené. Znamení je komorní snímek o jedné neúplné rodině (proč je neúplná je jedním z motivů filmu), kterou sledujeme během invaze mimozemské flotily na naši matičku Zemi. Místo vybuchujícího Bílého domu a davových scén tak sledujeme události očima dvou dospělých lidí a dvou dětí, jejichž perspektiva se neliší od naší — informace zjišťujeme zároveň s nimi. Některé z těch informací dokázaly v roce 2002 pořádně pocuchat moje nervy, a dokázaly to i teď po těch letech při ikstém rewatchi.
Většina dobrých hororových režisérů ví, že strach v nás vyvolává hlavně absence přímého vědění. Jakmile dojde k expozici (která samozřejmě může být a často také je doprovázena lekačkou), strach to z dané věci spíše sejme. Shyamalan to chápe moc dobře a ačkoliv dojde i k odhalení samotného nepřítele, je to jen skrze krátký moment, který z něj nesejme roušku tajemna. Děkujeme za všechna ta traumata z jednoho krátkého videa z Brazílie, pane Shyamalane.
Proč mě ale snímek baví a proč ho i po tolika letech tolik adoruju je způsob, jakým se staví právě k osudu a provázanosti jednotlivých elementů rodiny Hessových. Každá (tragická) událost v životě se jako nit omotala okolo vlákna, které táhne tuto rodinu kupředu. Tento spletenec se nakonec na konci filmu krásně rozmotá a divák pochopí, k čemu jednotlivá vlákna sloužila. Je to přesně ten film, kdy ozubená kola na konci zaklapnou do sebe a rozlije se ten nádhernej pocit, kdy zprvu neviditelné náznaky se spojí do jednoho obrazu. Což je přesný opak toho, jak o životě smýšlím reálně. Ale to jsem už popisoval v
K filmu se často vracím skrz soundtrack, který vzdává poctu starým hororům a přitom tak krásně funguje i v moderním pojetí. Na svědomí ho má Shyamalanův dvorní skladatel James Newton Howard a některé songy mi instantně vyvolávají husí kůži, když je slyším.
People break down into two groups. When they experience something lucky, group number one sees it as more than luck, more than coincidence. They see it as a sign, evidence, that there is someone up there, watching out for them. Group number two sees it as just pure luck. Just a happy turn of chance. I’m sure the people in group number two are looking at those fourteen lights in a very suspicious way. For them, the situation is a fifty-fifty. Could be bad, could be good. But deep down, they feel that whatever happens, they’re on their own. And that fills them with fear. Yeah, there are those people. But there’s a whole lot of people in group number one. When they see those fourteen lights, they’re looking at a miracle. And deep down, they feel that whatever’s going to happen, there will be someone there to help them. And that fills them with hope. See what you have to ask yourself is what kind of person are you? Are you the kind that sees signs, that sees miracles? Or do you believe that people just get lucky? Or, look at the question this way: Is it possible that there are no coincidences?
Graham Hess (Mel Gibson)
