Ve dnech jako je tento trvá zlatá hodinka celé odpoledne. Vyrazil jsem tedy po vydatném obědě a power-napu prozkoumat naše maloměsto skrze světlo obarvené podzimním listím a musím si zase jednou připomenout, jak je Moravská Třebová hezké město. Paradoxem je, že dost místních si to nemyslí, což na jednu stranu chápu, na druhou stranu – problémy a nehezká místa se najdou snad v každém městě.
Prošel jsem se na hřbitov na kopci, který teď hraje všemi barvami a je z něj pěkný výhled na všechny strany. Kromě mě se na hřbitově pohyboval už jen jeden postarší pán s profi foťákem pověšeným na krku. Pokynuli jsme si a jali se užívat si podzimní atmosféru každý po svém. Já sem se začal po hřbitově toulat všemi směry – i těmi, kterými jsem se ještě nikdy nevydal. Je tu spousta zákoutí a členitých překážek, takže člověk má stále co objevovat. Chtěl jsem se dneska zkrátka vyhnout svému klasickému „Ahoj babi, jak se vede, tak já už zase půjdu“ momentu a strávit na hřbitově delší čas objevováním dávno zapomenutých hrobů a jejich obyvatel v tom úžasném podzimním světle.
Třebová bývala německá, takže velká část hrobů je nadepsaná „Familie…“. Do některých „echt českých jmen“ by člověk vůbec neřekl, že jsou pouze počeštěná z němčiny. Spousta hrobů je zarostlých, nikdo se o ně nestará. Nemá už kdo, Němci byli odtaženi a pro nás přistěhovalé jsou cizí hroby na samém okraji zájmu. Loni jsem se chtěl pustit do jejich obnovy, ale jako vždy zůstalo jen u nápadu. Ale někdy se k tomu snad dokopu, stačí nůžky, smeták, lopatka a kartáč. Na hřbitově miluju to ticho. Je to jiné ticho, než na které člověk narazí jinde ve městě nebo u sebe doma, když je tam člověk sám. Tohle ticho mi nepřijde nijak tíživé, spíše naopak – hřbitov má svoji unikátní atmosféru, ale člověk dobře ví, co od něj může čekat. Není mi tu nedobře, ačkoliv při čtení některých náhrobních kamenů mi i ta slza ukápne. Proč jsi, chlapče, skonal v osmi letech a tvůj bratr těsně po třicítce? Byli vaši rodičové ještě někdy šťastní?
Procházím mezi hroby a představuju si, kolik z nich existuje jen jako pouhopouhá slepá ulice, po které už nemá kdo z rodu jít, aby prošlapával další cestu. Jsou jich tu takových spousty. Nikdo už nevysloví jméno těch, kteří v nich odpočívají; navždy je bude připomínat jen chladný kámen, který se z opracovaného monolitu postupem času opět stává přírodním prvkem tím, jak si jej do svých větví a listů obaluje příroda.
Překvapilo mě, že za celý ten čas, co jsem se toulal uličkami mezi hroby, rovnal vázy a převrácené květináče, odfoukával přilepené listy ze jmenovek na náhrobcích nebo jen tiše pozoroval, se na hřbitově neukázalo ani živáčka. Po cestě jsem to vzal ještě přes Kalvárii a při sestupování jsem narazil na toho postaršího fotografa. Zapředli jsme krátký hovor, já mluvil o něm a on zase o mně. Nedivil bych se, kdybych byl na nějakém jeho snímku, v jednu chvíli jsme fotili čelem proti sobě z opačné strany hřbitova a štelovali jsme se tak, aby mezi námi byl strom, který nás odstínil na našich snímcích. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli někam dává své fotky, že bych se podíval, ale samozřejmě jsem to v tom okamžiku neudělal.
Pro mě je návštěva hřbitova dvojsečná zbraň zatnutá do mé mysli. Zároveň si užívám tu tichou sílu a sílu ticha, které místo dokáže sálat ze země. Zároveň mě, zvlášť teď na podzim, vrhá do mírné melancholie, která mě však opouští ve chvíli, kdy procházím branou ze hřbitova ven.
