To bylo tak. Čekali jsme třetí dítě a pořád jsme měli tu naivní představu, že se nám dotřetice podařilo vyrobit holčičku. Z omylu nás vyvedl hned první ultrazvuk, který jasně hlásal: Tonda a Eda dostanou dalšího bráchu. Pokrčili jsme rameny, zasmáli se osudu a začali přemýšlet, jaká chlapecká jména ještě proboha existují. Nakonec jsme došli k Františkovi, které alespoň mně znělo tak nějak vznešeně, jako že by z něj třeba mohl být jednou spisovatel, nebo možná skladatel. A navíc žádného Františka Kobelku neznám, povídám si pro sebe.
Střih. O pár měsíců později mě chytila genealogie a začal jsem na MyHeritage sestavovat náš rodokmen. Nořil jsem se hlouběji, odkrýval další a další generace a přišlo vtipné zjištění: jméno František nosil zhruba každý druhý člen našeho pokolení. Nejen to – několik z nich si vzalo za ženu Františku. A jejich děti samozřejmě také začínaly na Fra-. Takže houbeles jedinej Franta Kobelka, pouze pokračovatel dávno zapomenuté tradice, která byla v určitém momentě přeťata.
Ten rodokmen jsem začal sestavovat díky tomu, že jsem ve svitavském deníku narazil v sekci novorozeňat na čerstvě narozeného Antonína Kobelku. Zajímalo mě, jestli to může být příbuzný a pokud ano, tak jak vzdálený našemu Toníkovi. Upřímně mě potěšilo, že odteď není náš Toník jediným Antonínem z rodu Kobelků. Našel jsem na Facebooku Toníkovy rodiče, vyměnili jsme si pár zpráv a chvíli jsme pátrali v korunách našich stromů, které větve se dotýkají. Nakonec jsme zjistili, že nejsme zase tak vzdáleně příbuzní.
Kobelků je všehovšudy pár desítek. Když o tom tak přemýšlím, tak moji tři synové tvoří celkem velkou část „naší“ populace. Podle KdeJsme.cz bylo mužů-Kobelků v roce 2016 jen 52. Za těch deset let pravděpodobně ještě nějací ubyli, tři přibyli… Mít ještě jednoho syna, tak je nás 5 z 50, rovných 10 procent. Slovy klasika – pánové kdo z vás tohle má? A Michalové jsou minimálně tři, ani jednoho z těch dalších neznám. Příbuzní jsme určitě i s Kobylkovými, Kobilkovými, Kobělkovými a všemi dalšími zkomoleninami. V minulost se na nějakou přesnost moc nehrálo a občas se do matriční knihy napsalo něco jinak, než jak to znělo.
