Byl to takovej hodnej soused. Dokonce i zdravil, pravila sousedka o někom, kdo se ukázal být sériovým vrahem. No jo, paňsousedka si udělala obrázek o někom na základě interakcí, který mohly trvat třeba deset vteřin denně, když se s pánem potkala na chodbě u poštovních schránek. Byl jí třeba i sympatickej a na první pohled slušně vychovanej. O kom ale ve svým životě můžeme vlastně doopravdy říct, že ho známe? Já mám dojem, že o nikom. Když si zkusím ve své hlavě do řady postavit všechny lidi co znám a seřadit je podle míry sdílení informací s nimi, tedy podle nějakýho relativně objektivního měřítka vzájemné sounáležitosti, pak ani ten na první místě mě nezná, a ani já jeho.
A není to o tom, že s těmi lidmi nechci sdílet svůj život. Naopak, s někým dokážu ouvr-šérovat každou blbost. Ale nikdy nedokážu někomu popsat, co všechno se děje v mé hlavě, někdy ty myšlenky nejsou formulovatelné, natož přenositelné; je to, jako bych se snažil vyjádřit Krebsův cyklus latinsko-americkým tancem.
Pak je tu takový hezký protipól. Kdy skrývám svoje myšlenky a city, dělám že neexistujou a tajím je, ačkoliv jejich formulace by se dala exaktně vyjádřit dvěma slovy a víc by nebylo potřeba. A říkám si jakej sem kabrňák, že se mi to daří. Pokerface nasazenej, mimikry aktivovaný. A pak se stejně dozvím, že já jsem to tušila už od tehdy a tehdy, kdy tehdy a tehdy znamená setsakramentsky dávno. Kvápa mi povidal, hele já sem to na ní viděl už tehdy na hackatonu. Alec, kterýmu jsem to oznamoval, mi opáčil, že to bylo už tehdy tak obvious, ale nechtěl jsem to říkat nahlas, abych to nezakřiknul. Díky kámo.
Tolik k mimikrám. Ale mě už stejně nebaví bejt herec a nasazovat masku s filtrem kdykoliv mám pocit, že bych neměl něco říkat. Už nejsem ve věku, kdy mě trápí, co si kdo myslí. Ber nebo nech bejt, jinej už asi nebudu. Ale herectví by mě asi jinak i bavilo, a to zejména proto, že mám naprosto romantizovanou představu o tom, co všechno tohle řemeslo obnáší. Když už mluvíme o mimikrách a o tom, co zůstává pod povrchem, tak jedna historka k dobru. Mad Max je film z roku 2015 (viz ČSFD) a patří na seznam TOP 5 akčních filmů všech dob (debata nepovolena, prostě to tak je). Producenti do filmu sehnali dvě hvězdy – Toma Hardyho a Charlize Theron. Ve filmu se chtějí Max a Furiosa navzájem zabít, jdou si po krku a nenávidí se a vy jim to nemáte problém věřit, ta animozita z plátna přímo stříká.
Možná proto, že to tak bylo i v realitě. Charlize musela mít na place ochranku, Tom byl nezvladatelnej, neukočírovatelnej, agresivní; v angličtině pro to existuje oslovení prick. Chodil na plac s několikahodinovým zpožděním, za což schytával hejt od všech, ale Charlize by mu nejradši vyškrábala oči. Na place bylo mrtvolno, ti dva na sebe nemohli promluvit, podívat se do očí, štáb je držel od sebe, nedělaly se žádný zkušební záběry. Najděte si pak nějakou tiskovku k uvedení filmu, kterou mají samozřejmě smluvně danou v rámci promo tour před uvedením filmu v kinech. Sedí vedle sebe a jsou nucení o sobě říkat hezký věci. Jak se jim skvěle pracovalo, jak byl Tom skvělej parťák při natáčení a jak je Charlize šarmantní. Věřím, že pod povrchem se jim vařila krev, nejradši by jeden druhýho přetáhli židlí, na které seděli. Studio si ale nemůže dovolit žádnej skandál.
Film je to úžasnej a kdo neviděl, tak mrkněte na co největší obrazovce a vohuleným zvukem. Oba herci ze sebe vyždímali maximum, zejména na těch tiskovkách.
