Zažili jsme krásnej podzim v Krakově. Dva dny plný slunce, co ještě má zbytek svých letních sil a dokáže ohřát líce i ulice. Celej den jsem chodil jen v košili s vykasanýma rukávama, se sakem přehozený přes ruku. A stejně mi bylo teplo. Vítr popoháněl spadené listí jen natolik, aby to byl příjemný osvěžující vánek, nikoliv studený podzimní vichr jaký by se slušil a patřil na začátek listopadu.
Chápu lidi, kterým Krakov učaroval. I mně se líbil, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tyhle středověký polský města jsou si až moc podobný. Nebo aspoň při srovnání s Wroclawí, kde jsem byl už několikrát a kde je tahle středověká krása namíchaná ze stejných přísad: základem pokrmu budiž Rynek Główny; přimíchejte radniční věž přímo na náměstí, přisypejte mnoho úzkých uliček, dokořeňte desítkami útulných kaváren a dochuťte parkem obehnaným okolo centra. Nakonec přilijte velkou klikatou řeku s náplavkou a servírujte zastudena. Mňam! Příště asi zkusím jinou zemi, jinou kulturu, jinou éru. Bruggy, Vídeň, Bukurešť? Kdo ví, kam povedou koleje.
V den odjezdu se spustil déšť cákancových rozměrů, což znamená jediné: nudná chůze po kočičích hlavách se změnila na přískoky a přeskoky přes kaluže, dlouhou chvíli jsme si mohli zkrátit dupáním do mlák a stříkáním na druhého. A taky hledáním poštovních schránek, což je pomalu nedostatková věc a za chvíli je čeká pravděpodobně stejný osud, jako telefonní budky. Kdo by taky posílal pohledy, když známka do Evropy stojí deset złotých a hezký pohled šest. Ale já je budu z cest posílat tak dlouho, dokud to půjde. A nenahradí mi to žádná appka české pošty, kam člověk může nahrát vlastní fotku, napsat vzkaz a pošta to za vás vytiskne a odešle někde z pobočky v Praze… Kde se v tomhle nachází nějaká poezie, nějaká romantika, nějaký cestovatelský duch?
Zrovna sedím ve vlaku a nějaká Španělka vedle mě sepisuje na ministolku u okna asi deset pohlednic. Sweet! Mám sto chutí se jí zeptat na věc, která mi hlavou vrtá už možná třicet let. Jako malej kluk jsem byl s našima u moře všehovšudy dvakrát, jednou v Itálii a jednou ve Španělsku. A zrovna ve Španělsku se k nám přichomýtl nějakej kluk našeho věku, co se sem nastěhoval z Čech s rodičema a už uměl plynně španělsky. A naučil nás samozřejmě všechny ty úžasný slovíčka, který jako malej kluk říkáte, protože se pak cejtíte být dospělej. Nevím jak se to píše, ale foneticky si je pamatuju dodnes: tu koňo, metala mirda! Buď jsem vám právě španělsky popřál dobrý večer, nebo jsem vás poslal vyvítekam. Vyberte si.
