Včerejší prejt sem psal v polospánku, noťas mi klouzal ze stehen dolů jak jsem opakovaně usínal a probouzel se na gauči. Bylo mnohem jednodušší prejt nenapsat a přispět raději na charitu, výsledek je stejně nevalné chuti a rozhodně si ho neobhájím. Takhle tedy ne přátelé.
Na školství mě zatím štvou dvě věci: že si nemůžu vzít dovolenou kdykoliv a že některé dny přicházím o odpolední poobědové kafíčko v běžné práci. To je vždycky buď konverzace totálně o ničem (což je super, protože můžeme plácat kraviny), nebo na nějaké vážně téma (což je super, protože je z toho podnětná konverzace). Vlastně nám ještě nikdy nedošla témata, nikdy tam nesedíme jako pecky který si nemají co říct.
V předchozích dnech jsem měl prostor pro hodně moc 1:1 konverzací. Tam to mám podobně jako na kafi: buď plácám totální nesmysly (protože se spoluřečníkem máme podobnou úroveň humoru a ten je samozřejmě pro konverzaci esenciální), nebo řešíme nějaké vážné téma (zdravím Honzu do Znojma, se kterým jsme na VŠ řešili trest smrti a humanismus na každém pivu, a to bylo často). Třetí možností je, že se snažíte protnout hutné ticho jakýmkoliv smalltalkem, na což plýtváte 100 % mozkové kapacity. Nenávidím small talk s lidmi, se kterými si nemám co říct, ale situace si to tak nějak žádá. Mozek většinou hledá první možnost, jak se vypařit ze zemského povrchu tak, aby to druhého neurazilo.
Nicméně je super, když se stránka Humor a stránka Duchaplné konverzace u někoho protnou a najednou nejen že nemusíte do té konverzace přilívat oheň, abyste ji drželi na vodou, ona plyne tak přirozeně a samovolně, že malá rafička z ničeho nic na hodinách míří na trojku. Spánek se odkládá a zkracuje na nezbytné minimum a není v té chvíli nic důležitějšího, než si říct úplně všechno.
