Když se člověk stará o tři děti, musí chtě nechtě multi-taskovat, aby všechno zvládal. Když se člověk stará o tři děti jako single rodič, musí to být multi-hyper-multi-multi-tasking. Za víkend je toho potřeba stihnout hodně, dneska jsem se rozhodl uklidit celej barák od sklepa až po strop, protože už se na ten hromadící se bordel nedalo koukat, do toho uvařit super oběd, udělat s klukama všechny domácí úkoly, přečíst mrtě knížek, okoupat je a dalších tisíc činností. Dneska to šlapalo. Od rána až do večera jsem byl v zápřahu a přitom se teď večer necítím vyfluslej, protože ty činnosti mě prostě nabíjely. Vlastně přesnej opak toho, co jsem popisoval v devadesátým prejtu.
Ale tenhle multitasking je ještě v pohodě, některý činnosti prostě můžu vynechat nebo odkládat tak dlouho, až je přestanu vnímat jako aktuální problém. Horší je ten mentální multi-tasking, ten kterej nejde úplně odložit někam dozadu do hlavy, protože vyžaduje momentální přítomnost. Mluvím teď o tom, kdy se do konverzace chtějí zapojit všichni tři kluci, každý na mě začne mluvit ve stejný moment, ideálně každý o jiném tématu. Velmi pozorně musím držet v hlavě tři linky zamotaných konverzací, musím přemýšlet, zda už utnu jednoho a začnu odpovídat druhému, nebo zda mu dám prostor na další doplňující otázky, protože dětksá zvídavost je nekonečná.
Tím spíš když se pak třeba ten nejmladší slova začne dožadovat zvyšováním hlasu nebo vyřváváním, že teď jááá. Ale stejně jako i další věcí v životě, tohle se dá naučit zvládat nebo dokonce přeměnit v benefit, dá se najít rytmus v tomhle asynchronním strojku. A jako vždycky u dětí platí, že stav panující teď se pravděpodobně za dva měsíce úplně změní a budu na něj jen hezky vzpomínat.
