Včera jsem zapředl hovor s kolegyní, která má dvě odrostlejší dcery, z nichž jedna studuje pedagogiku. Tak jsme chvíli kecali a porovnávali různé věci, co zažila její dcera a co zase já při startu mé pedagogické kariéry (u které se musím co nejdřív rozmyslet, zda bude vůbec pokračovat). Například co za příkoří zažívala při praxích na základce, jaký to byl ze začátku boj s totální neposlušností, ale že z toho nakonec vybruslila jako vítěz, kterého začali žáci respektovat.
Nořili jsme se hlouběji a hlouběji do minulosti, hovor o naší současné situaci se rychle stočil k výchově, kterou kdysi na své dcery aplikovala a kterou já aplikuji nyní. Velmi brzy jsme zjistili, že na výchovu dětí máme velmi podobný náhled. Vlastně mi to trochu udělalo radost, protože dcery od kolegyně jsou dobře vychované holky a zatím si myslím, že to s mými syny zvládám tak, jak bych si přál.
Shodou okolností její dcery chodily na školu, kde nyní učím. A když byly na prvním stupni, měla škola drogový škraloup, kdy pár žáků na stupni druhém jelo v nějakých drogách. Pro mě je to naprosto nepředstavitelné, protože ačkoliv deváťáky učím, pořád na ně nedokážu nahlížet jako na někoho, kdo by se vůbec mohl zaplést s drogami. Vždyť jsou ještě tak nevinní?
No nic, tehdy se to každopádně hodně řešilo a byly schůzky s rodiči v tělocvičně. A tehdejší paní ředitelka měla na srdci spoustu věcí, z nichž jedna konkrétní se vypálila kolegyní do hlavy: Nikdy nepřestaňte mluvit se svými dětmi. Jakmile s nimi přestanete komunikovat, přestáváte jim rozumět, ztrácíte kontakt s nimi i s tím, co se jim děje v životě. A to je podle mě mantra, které by se měli rodiče držet, a zároveň něco, co už od raných let v hodně rodinách nefunguje. Nebudu tu dštít oheň a síru na tablety a telefony, kterými děti zabavujeme ve všemožných situacích. To by už vydalo na samotný prejt a nebyl by krátký.
Není dne abych se svých dětí nezeptal, jestli je všechno v pohodě a jak se mají. Není dne, abych jim nepřipomenul, že kdykoliv by je něco trápilo, můžou za mnou přijít a zkusíme to vyřešit. Není dne, kdy bychom chvíli neseděli u stolu a nepovídali si, ať už je to o čemkoliv. A není chvíle, kdy bych vnitřně, a někdy i doopravdy, nebrečel, že těch dní, kdy si tohle můžu s dětmi dopřát, je jen půlka. Vím, že u druhé půlky dní je o ně dobře postaráno, a jsem rád za to, kde se momentálně nacházím, jaké obzory se mi otevřely a co můžu prožívat, ale nebudu mít do smrti smrťoucí radost z toho, že jsem jako rodič se svými dětmi méně, než bych s nimi mohl a měl být.
Včera jsem s nimi měl poměrně vážnou řeč o tom, co nás čeká v budoucnu, co se v mém životě změnilo a jak to vnímají a jestli je to pro ně v pořádku. Zažil jsem tolik rodičů, kteří své děti postavili před hotovou věc. Zažívám je ve škole dnes a denně a vidím, co to s nimi může udělat, na jaká místa je to pošle. Moje děti mě podpořily v tom, co bych v životě chtěl a hned se do toho zapojily. A já doufám, že čas a úsilí vložené do komunikace se stonásobně vrátí v budoucnu.
