Když v lese spadne strom a není okolo nikdo, kdo by to slyšel, vydá nějaký zvuk? Typická filosofická a fyzikální otázka, na kterou už jste pravděpodobně někdy někde narazili. Takže jak to teda je? Z fyzikálního hlediska to prý zvuk udělá, ale z filosofického hlediska ne. Pokud neexistuje ucho, které by zachytilo vibrace způsobené rozechvěním zvuku padajícím dřevem, tak žádný zvuk neexistuje.
Mňo. Ve filmu Into the Wild (doporučuji, už jen díky krásnému soundtracku) si nebožák Chris do sešitu před svou osamocenou smrtí napsal tuto hlášku: Happiness only real when shared. Vracím se k filosofické otázce ohledně padajícího stromu a ptám se – dá se za štěstí považovat něco, co jeden nemá s kým sdílet? Když neexistuje jedinej človíček na světě, kterýmu by mohl předat kousek své radosti s čehokoliv, co ho potěšilo? Asi existují lidé, kteří dokážou prožít štěstí jen sami se sebou, ale já si to popravdě nedokážu moc představit. Vůbec netuším pro co bych žil, kdybych musel všechno vnitřní prožívání nechat jen sám v sobě a neměl nikoho, kdo by měl radost z věcí, který dělají radost mně.
Možná že to nakonec došlo i Chrisovi, kterej tak moc toužil po tom být mimo společnost, až kvůli tomu zaklepal bačkorama a do sešitů si psal filosofický moudra o tom, že mnohem lepší by bylo sdílet to málo, co mohl. Sem neskonale vděčnej, že můžu svoje putování po planetě Zemi sdílet s blízkými.
