Do dnešního dne jsem se probudil z noční můry. Zpocenej, vystrašenej, zmatenej. Oddychoval jsem těžce a ještě dlouhou chvíli jsem se pohyboval na tenké hranici reality a snu, aniž bych věděl, na které straně se zrovna nacházím. Otevřel jsem oči. V tu chvíli se snem zastřená mysl zatoulala do dávno zapomenuté, dávno vyblokované minulosti uložené kdesi v koutku podvědomí, který už nechtěl být objeven. Prodloužená ruka noční můry, která po mě šmátrala při snění, se na mě sápe i v realitě.
Táta otevírá šuplíky s oblečením a říká nazlobeně, že odejde. Z části demonstrativně, z části by to asi opravdu chtěl udělat. Já stojím a koukám, celý svět se mi propadá do hlubin, kam dětská duše nedohlédne. Nemám co říct, nemám jak zareagovat. Chovají se takto dospělí? Zasloužil jsem si to? Je to věc, kterou si musí prožít každé dítě? Nevím, nemám srovnání. Tati, co jsem udělal špatně, proč chceš odejít tati, proč mě tu chceš nechat? Tati. Nic z toho neřeknu nahlas. Chytám ho za ruce, snažím se bránit mu, aby si skládal oblečení do tašky, která znamená rozdíl mezi tátou a prázdnem.
Ten pocit se mi dnes ráno vlil do žil přesně takový, jako jsem ho prožil ve svých možná třech, možná čtyřech letech. Nevím, kolik mi bylo, ale stojím v pokoji, sám proti dospělákovi, který se v životě dostal na takovou hranu, že si svou frustraci vyleje na dítěti, které si pravděpodobně po sobě neuklidilo hračku.
A pak už mě stín minulosti vede za ruku nejen v tom jednom koutku povědomí, tahá mě po všech čertech a ukazuje mi zákoutí, která na sebe navazují, jsou provázána linkou postupného rozpadu rodiny. Vezu se linkou metra M po stanicích Hádky, Frustrace, z rychlíku se otáčím na stanici Hněv a Výčitky, přestupuju na Výhružky rozvodem a svezu se po komunikaci Nekomunikace. Projedu si celou tuhle trasu, po desetiletí budovanou infrastrukturu, po které mám tlačit svůj vozík života a kterou pro mě vystavěli rodiče. Rodiče, kteří nějakým zázrakem udrželi manželství na jediném vlásku a teď jsou šťastní.
Utřu slzy, obléknu se do běžeckého a jdu si pročistit hlavu ven ranním během na lačno.
