Dneska na naší škole proběhl den otevřených dveří. Zajímavá zkušenost zažít to projednou z druhé strany, ačkoliv i ten náš nejmladší se dneska zúčastnil a hodinu si hrál s jezdícíma robotama Vex na stanovišti, kde jsem byl s deváťákama. Na ty momenty ve škole, kdy se přestává učit a z učitele se stává o něco snesitelnější osoba, protože se jede mimoškolská agenda, na ty jsem se vždycky těšil.
Nakonec mě překvapilo, jak malý byl zájem a že jsme měli s žákama v jiných třídách spoustu času pokecat nebo zajít do školní kavárny, kam jsem napekl pár koláčů. ČR je prý kavárenská velmoc, asi to nakonec jednou budu muset zkusit, jaký to je mít vlastní kavárnu. Ale do té doby se budu muset hodně zlepšit a naučit se sukulentový dorty. Tak snad až mě přestane bavit učitelství. U kterýho pořád nevím, jestli v něm pokračovat budu, nebo ne. Ale kdybych další rok odešel, bral bych to už trochu jako zradu na žácích a bylo by mi líto je opustit, protože se snaží a já jsem jim říkal, že pokud se budou snažit a bude to bavit mě i je, že zůstanu.
Mluvil jsem nejen s žákama, ale i s učitelema. Pamatujete si takovou tu scénu ze Žhavých výstřelů, jak se všichni dozví, že jsou příbuzní, bratranci a sestřenice a jak se potkali u Orlí řeky? U ORLÍ ŘEKY?! No tak dneska jsme zjistili s kolegyní, že jsme sice ne pokrevní, ale příbuzní přes pár kolen, ač každej z jinýho města. A že jsme si jako děti hrávali. Boom! Svět je malej a o náhody tu není nouze.
