Levhart sněžný neboli irbis. Zapamatujte si to, až zase jednou budete hrát město – jméno – zvíře… Ale ještě o jedno písmeno méně má ibis, což je nějaký vzácný pták, který vám do hry dá titěrnou výhodu. Žádné další kratší zvíře začínající na I neexistuje, alespoň v českém jazyce. Nebo mě vyvedete z omylu?
Dneska jsem se probudil do zasněženého města. Jako by to bylo před týdnem, kdy jsem psal podzimní prejt a už dochází k dalšímu střídání. Širokou paletu barev a vůní nahradila sněhošedobílá monolitická všeobjímající deka. Červenou a žlutou barvu smyla bílá vlněná přikrývka, která přišla nečekaně brzy a sebrala vítr z plachet mému optimismu na pozdní, dvacetistupňové babí léto. Irbis stojí naproti mě a já ho nevidím.
Užil jsem si ráno v tichu, jakoby sněhová pokrývka tlumila i okolní svět ruchů. Skoro jsem si dnes na cestu do práce ani nenasadil sluchátka, ale pak mě to trklo: First Snow. Pustil jsem do svého vnitřního ticha Clinta Mansella a v tu chvíli by ani nejlepší stopař nevyčenichal, kudy jsem se dostal do kanceláře. Po pár metrech mé stopy ve sněhu zmizely a já jsem se vznesl někam nad střechy, nad mraky, nad stratosféru a dál k Xibalbě a zpět. Tři minuty nadpozemské krásy.
Sníh, dědo, snížek!, nezapomenu si na začátku každé zimy zopakovat hlášku Tomáše Holého z filmu Pod Jezevčí skálou. Tenhle snížek je moc krásná věc, pokud tedy člověk nemusí ve sněhobílé tmě zrovna cestovat z přednášky domů. Ale co je trocha sněhu na cestě oproti… velkému množství sněhu na jedné ze čtrnácti osmitisícovek, na které vystoupal horolezec Radek Jaroš. Jeho přednáška byla hodně zajímavá, skoro celou dobu jsem měl nepříjemný pocit po těle, který mi říkal – proč by si tohle někdo sakra dobrovolně dělal?
Ne, já to chápu, opravdu. Tohle překonávání přírody i sama sebe je úžasné, mám ho taky v sobě, ale na škále od 1 do 10 jsem taková možná pětka. Vysokohorští horolezci jsou někde na jedenáctce. Ten diskomfort na mě dýchl ze všech fotek naprosto dokonale. Já si rád vyrazím ven do zimy na procházku i na běh, ale s vidinou, že pak roztaju v kavárně nebo doma pod dekou s hrnkem čaje v rukách. Nechat se dobrovolně uvěznit na dva měsíce v internačním táboře zvaném Sněhová smrt, kdy kolem tebe umírají horolezci a ty víš, že to je normální a že pokud uděláš krok vedle, čeká tě to taky, to bych nezvládl. Všechna čest horolezcům, kterým to připadá jako dobrý nápad a vyrážejí vstříc smrtelně nebezpečným podmínkám.
A všechna čest Jarošovi, který se nebál na přednášce vytasit se svými politickými názory a schytal za to od publika potlesk. Tedy – tak od půlky publika. Ta druhá půlka asi těžce kousala, že se jim někdo dovolil otřít o dědouška Babiše a pantátu Okamuru.
