Pomalu pomaličku se blížím k půlce projektu Radikální prejt. Jako všechno v životě (kromě čekání na poslední řadu Stranger Things), i tohle utíká až moc rychle. Chtě nechtě už se pomalu začnu opakovat, ale třeba se mi občas podaří napsat něco, co bude výjimečné. Už bych asi měl přemýšlet, jak naložím se vším tím volným časem, který mi nastane 30. 6. souběhem dvou nevyhnutelných jevů: skončí škola, a tedy i přípravy. A skončí Radikální prejt.
Tyto dvě věci mi momentálně z volného času ukrajují nejvíce. Možná se na začátku prázdnin budu cítit znova jak školák, který může konečně hodit tašku do kouta a jít si užívat to nekonečně dlouhé horké léto bez povinností. A možná se vrhnu zase do něčeho jiného. Už teď se těším na hory; Javorníky a Beskydy volají, abych s nimi srovnal účty a dokončil, co jsem letos začal. Doufám, že „naše Javorníky“ budou pokračovat i dlouho poté, kdy je celé zdoláme.
Momentálně sedím v totálně nacpaném vlaku a uháním směrem ku Praze na koncert, na který se těším už tak půl roku, možná déle. Restaurační vůz je plně obsazen, ale někdy člověk nemůže mít všechno. Jedu RailJetem. Když začaly mezi Grazem/Vídní a Prahou jezdit, musel jsem ho coby milovník vlaků hned vyzkoušet. Sedl jsem do jednoho z prvních a jel jsem vstříc České Třebové. Věděl jsem, co mě na konci cesty čeká; věděl jsem, že asi uvidím naposledy dědu, který už tehdy po mrtvici ležel v litomyšlské nemocnici, ale nechtěl jsem si to připustit. Hořkosladký výlet novým vlakem vstříc smrti.
Hrozně rád bych vám tu sepsal, co se mnou hudba Kateřiny Marie Tiché dělá, ale já už jsem to vlastně udělal dávno předtím, než jsem věděl o nějakém prejtu. Proto vám jen nalinkuju loňský článek, který jsem psal ve vlaku cestou z koncertu pod přívalem emocí, které mnou tehdy proudily. Dnes opět píšu ve vlaku, sice před koncertem, ale všechny ty emoce, a mnoho dalších, mnou pořád proudí. A tvoje strachy jsou jenom vítr – dívej jak fouká.
