Dostal jsem se do zajetí svých vlastních rozhodnutí a začínám trochu pociťovat všechny ty povinnosti, který na mě doléhají. Jako bych byl pořád tlačenej dopředu neviditelným buldozerem, kterej by mě přejel, pokud bych se na chvíli zastavil. Není to stížnost, takhle jsem si to zvolil, jen je toho prostě hodně. A začínám se cítit jak se asi cítí hodně zaměstnaní lidi a začínám i trochu chápat moje kamarády, kteří toho mají opravdu hodně, nemají nikdy čas a vždycky sem trochu zpochybňoval, že si nedokážou najít ani tu blbou chvilku, abychom se třeba potkali. Já už si teď ty chvilky, které bych chtěl věnovat ne-esenciálním věcem, taky moc nedokážu najít.
Trochu oleje do ohně přilívám i tím, že chci kulturně žít. Kdybych odmyslel všechny kulturní akce, na kterých jsem byl za poslední dobu, vlastně bych se poměrně dobře dokázal vejít do nějakýho normálního časovýho rámce. Ale každá tahle akce odsunula povinnosti o trochu dál do budoucnosti, kde se to na sebe nabalilo a koule už se vesele motá po svahu dolů a nabírá další a další věci. O víkendu jsem celou sobotu zabil koncertem v Praze, v neděli jsem se z toho ještě trochu vzpamatovával, protože jsem vlakem dojel zpět ve tři ráno. Tohle si pražští a okolopražští spoluobčané možná ani neuvědomují, že mají ty nejlepší koncerty, divadla a výstavy na dosah frňáku a nemusí se pak plahočit domů ještě tři hodiny vlakem, kterej možná ani na peron nedojede, nebo zůstane v půlce cesty stát v polích.
Každopádně se teď cítím, jako bych měl itinerář rozplánovanej na minuty. Kamarádovi jsem už asi 5x nezvedl telefon, protože jsem buď učil, nebo jsem zrovna byl ve spěchu a někam přebíhal, abych něco stihl. Kájo, promiň! Nejméně potřebné věci se tedy stěhují z mého todo listu a bohužel mezi ně patří i ten sport. Snažím se vyběhnout aspoň dvakrát týdně – já, který skoro tři roky nevynechal ani jeden den. Al doufám, že to je jen ten první rok učení, který mi bere hodně času i mentální kapacity, jak co zařídit, co koho a jak učit, co jim vymyslet aby je to bavilo.
Není to ale příjemný pocit, být neustále tlačen kupředu. Chci to vybalancovat, chci umět lépe plánovat a nenechávat věci na poslední chvilku. A co nejvíc věcí delegovat, nebo se jich zbavit, pokud nejsou k ničemu. Znáte ten motivační vtípek, že? Rád běhám. Když mi některý den běh nevyjde, tak si druhý den přidám 20 minut navíc. Dneska mám běžet jeden rok, tři měsíce a 14 dní.
