Silvestr. Pro někoho možnost se naposledy v tomto roce opít, pro jiného udělat tlustou čáru za něčím, co už neplatí. A někdo Silvestr vůbec neřeší. Pro mě je to možnost zúčtovat s běžeckým rokem a zjistit, jaký ten uplynulý rok vlastně byl.
Dear running, stále tě miluju. Pocit, kdy na sebe obuju kecky a vyběhnu kamkoliv se mi zamane, tomu se vyrovná máloco. Pokud jsem takto svobodný, že můžu vyběhnout kdy chci a kam chci, pak to znamená, že se nemám špatně. Pokud do plískanic a dešťů vybíhám s chtíčem a radostí, pokud se nemůžu dočkat, až mi začnou kaluže pod nohama stříkat do všech směrů, až listí začne šustit a sníh křupat pod mojí tíhou, pak jsem na tom dobře, protože motivace k běhu odráží moje celkové nastavení mysli. Byly doby, kdy jsem vyběhnout nemohl, ať bych se snažil sebevíc. Ale ty časy jsou pryč.
Letos jsem tomu běhání zase tolik nedal, ačkoliv hlava moc chtěla. Začátek roku se nesl ve znamení zanícené šlachy, noha svítila rudě jak semafor a dva měsíce jsem měl s běháním útrum. Během dalších měsíců jsem běhal i přes zahojení spíše sporadicky. Překážkou je to nejcennější, co všichni máme – čas. Nebyla to nechuť, obvykle to byl opravdu nedostatek času, ačkoliv vím, jak otřepaně to zní. Všechno jsem si samozřejmě zesložitil tím, že jsem si přibral učení a další závazky, ale pokud bych chtěl v roce 2026 něco zlepšit, tak pravidelnost v běhu. Lehko se to řekne, ale já to prostě nějak zařídím. Stejně jako jsem zařídil, že si každý den sednu k Prejtu, tak si víckrát do týdne najdu čas na běh. Věřím, že to půjde.
Dneska jsme si s kamarády dali pěkných 13 km okolo Hradiska. Zima je na běhání to vůbec nejhezčí období.
Mějte se v roce 2026 pěkně!
