Procházel jsem tuhle svoji ultimátní složku na všechny písemnosti a hledal v ní jistou smlouvu. Samozřejmě že byla zapadená mezi štos daňových přiznání, který sem ještě před pár lety musel tisknout a potupně nosit na finančák. Díky bohu za digitalizaci.
Jak se tak prohrabuju těma mrtvejma rozemletejma a vylisovanejma stromama, vykoukne na mě z jedné fólie ručně vyrobená dopisní obálka (rozuměj: přehnutá A4 secvakaná kolem dokola sešívačkou) a v ní dopis od Markéty někdy z roku 2008. Tak si ho poprvé po těch sedmnácti letech čtu, 24 stran popsaných nahuštěným písmem. To už by vydalo na nějakou povídku nebo solidní začátek románu. Píšeš, že ráda mě máš a trápí tě stesk, je skoro půlnoc a z kostela…
Nicméně, vzpomněl jsem si při tom, jak moc mám rád dopisy, jak moc mi chybí psaní rukou v téhle počítačové době. Zkurvená digitalizace. Cokoliv musím v práci psát na poradách, na schůzkách, nebo když si chci jen tak čmarykovat něco pro radost, nejraději si k tomu beru poznámkový blok a propisku. Čmrkám, doplňuju vsuvky, škrtám, šipkama načrtávám toky myšlenek, podtrhávám, vymýšlím fonty, dokresluju ilustrace; zkrátka z nudné činnosti, která by jinak sestávala z taka-taka-taka datlování do klávesnice dělám něco, co mě baví.
Dopis je pro mě ultimátní memento na konkrétního člověka, kterému byl doručen, nebo od kterého byl přijat. Vzpomínka pevně ukotvená v analogovým světě tak, jak se používala po staletí, žádný maily nebo SMSky, žádný nasdílený storýčka se srdíčkem. Papír je definitivní, na papír nevybliješ jen tak něco, ruka není tak rychlá, aby stíhala mozek v jeho nefiltrovaným výstupu; nad papírem přemýšlíš, protož dobře víš, že jakmile jej vložíš do obálky a vhodíš do schránky, stává se majetkem milované osoby, nebo osoby na které ti záleží a milovat ji nemusíš, protože komu jinýmu bys taky dopisy psal že. Dopis je v mé hypotetické pyramidě intimností někde hodně navrchu, možná na samotné špici.
Rád bych tuhle skoro už zapomenutou činnost obnovil. Kdysi jsem se na Twitteru ptal folourů, jestli by si někdo nechtěl občas vyměnit pár stránek. Několika lidem se ta myšlenka zalíbila, ale pak se zamysleli – no víš, já vlastně nevím jestli by to přítelovi přišlo jako dobrý nápad. No hele, to já taky nevím, to si musíte vyjasnit vy dva. Ačkoliv považuju dopis za intimní, tak v případě, že píšu dopis pro samotné psaní dopisu, se samozřejmě ta intimita ztrácí a beru to jen jak zábavu.
Na netu je několik služeb, kde si penfrienda můžete najít, ale není to ono. Jednak se tedy musíte přebrodit stohem botů, jednak musí dojít k fázi kdy se jakože oťukáváte a zjišťujete a filtrujete. Psát takle neznámýmu člověku jde vlastně proti podstatě toho, co pro mě dopis znamená. Dopis navazuje na nějakou společnou činnost, rozšiřuje obzor vzájemnýho bytí, má pod sebou základ společných chvil, zážitků, konverzací, myšlenek. Lidi z Twitteru jsem „znal“ z každodenních interakcí, člověk si vytvářel obrázek o tom druhém dlouhodobě, někdy i vyměnil pár slov v inboxu. Na to už se dá navázat. Navázat se nedá na to, že si vyhlídnete random člověka a začnete mu v dopise líčit jaký byl váš den, i když ho vůbec neznáte.
