Sedím si takhle dneska v kanclu v naprosto zenově vyklidněným stavu. Užívám si svůj pohodovej hygge moment s pohledem na všechny ty zelený kytky, co mi v kanclu zařídila Zita a stará se mi o ně, a jak se přes ně valí mlha ze zvlhčovače vzduchu. V podstatě čučím doblba a už dobrejch pár minut přemýšlím o jediné věci: co si dám k obědu, protože se kvapně blíží jedenáctá, která vždycky velí k odchodu do nějakého stravovacího zařízení. Před chvílí jsem dodělal tiket a nemá smysl začínat novou práci pár minut před odchodem, tak radši mozkovým závitům dávám chvíli oddych a jediné, čím je trápím, je jídelníček místních restaurací.
V tomhle rozjímavým stavu, kdy se mi v hlavě míhají obrázky všech těch jídel, co bych si potenciálně mohl dát, se najednou od protějšího stolu ozve otázka: Ty Kobi, nemáš bejt náhodou ve škole? Blbost, říkám si. To je až za hodinu, přišlo by mi upozornění. Pro jistotu se vytrhnu z meditačního stavu a mrknu na mobil. Hodina začínala přesně za 3 minuty. Mozek v tu chvíli poslal signál do nadledvin, aby vyplavily všechen adrenalin světa do krevního řečiště. A začal závod s časem. Obout boty, to je hračka. Pokud tedy člověk zrovna nemá zimní obuv s kovovejma háčkama, který je ideální plnit tkaničkama hezky v klidu a pomalu, nikoliv ve zběsilým tempu. Festina Lente.
Dobojoval jsem řeckořímský zápas s botami, strhnul z věšáku bundu, jen koutkem oka zahlédl šálu a čepici, které jsem nechal svému osudu, a tryskem jsem vystartoval. Běžet do práce samozřejmě není žádný obdivuhodný výkon, kdo by někdy nezaspal, že ano. Ale běžet po všech těch ledových plotnách, uježděných sněhových klouzačkách, to je disciplína sama o sobě. Bouchám se pěstma do hlavy. Přemýšlím, proč mě mobil vykoupal v nevědomosti a neposlal mi hodinu před vyučováním upozornění, že se blíží výuka tak jako obvykle. Člověk aby nakonec spoléhal na vlastní hlavu!
Ajó, tohle byl supl. Zadával jsem ho do kalendáře ručně a asi tam nenastavil upozornění. Neva. Ještěže jsem si včera projel, co mám vlastně dělat. Doběhnout pozdě na hodinu a ještě nevědět co a jak, to už by bylo horší. Do třídy vbíhám minutu po zvonění. Když si vzpomenu na svoje učitele a jak chodili do hodiny třeba o deset minut později… Teda kromě matikářky, paní Baďurové. Ta čekala za dveřma ještě před zvoněním. Zvlášť, pokud se hrál v tělocvičně florbal a my jsme fandili a ona moc dobře věděla, že přijdeme do hodiny o chvíli později.
Žákům jsem se omluvil, chodit pozdě do hodiny bych neměl. Říkali, že jsem nemusel tolik spěchat. Aspoň, že jsem si tím sprintem splnil dnešní běžeckou kvótu. Stát někdo na té finální rovince ke škole se stopkama, mohl by rovnou volat do Pelhřimova a zapsat mě do kategorie Nejrychlejší sprint v zimní obuvi po ledové překážkové dráze s kabelou na rameni na první místo.
BTW při suplech jsem si zvykl ptát se žáků na jednu věc: Baví vás tenhle předmět/hodina? A když se dozvím, že ne (což se většinou dozvím), ještě se ptám: A co by se muselo změnit, aby vás to bavilo? Člověk se až diví, co všechno se dozví a jak žáci najednou házejí nápady, co by chtěli dělat.
