Dal jsem si dneska dlouhej běh. Bohužel postupem let se délka dlouhého běhu postupně zkracovala a co bylo dřív „poměrně standardní výběh“ (16 km) je dneska long run, zatímco dřívější long run (30+ km) je dneska nedostižná meta, ke které se ani nepřiblížím.
Ne že by mě to nějak trápilo, časy se mění a my s ním. Každopádně jsem si vyběhl až v 8 večer. Teploměr hlásil taky osmičku, ale pod nulou. Některý věci se zdají být nemožný, dokud je člověk sám nezkusí. Kdyby mi někdo dřív tvrdil, že běhat v mínus osmi v osm večer s čelovkou po lese, klepal bych si na čelo. Ale když ona je zima fakt nejhezčí období na běhání a když se člověk správně navrství, je mu při běhu tak akorát. Dneska fučel severák, na zemi bylo určitě aspoň 10 čísel sněhu a boty se do něj bořily jak když hodíš štanglu salámu do cukrové vaty. A přesto mi zima nebyla ani jednou.
Vítr zametl všechny stopy přede mnou, takže jsem si připadal jako bych probádával neprozkoumaný kopce někde na Aljašce, přitom jsem stál nohama tam, kde už jsem předtím běžel nejmíň milionkrát. I po milionté první je klikatá hadí cesta k Pastýřce luxusní stoupačka plná krásných výhledů na město, které střídá šáší a les. Kužel světla z čelovky osvětloval přesně tolik prostoru přede mnou, abych měl pořád v koutku duše pocit, že mě z lesů po bocích pěšinky někdo nebo něco sleduje, ale tma to velmi dobře skrývá pod svým pláštěm.
Běhejte. Běhejte v létě, na podzim a na jaře. Ale nejvíc v zimě, kdy příroda spí, lidi jsou zalezlí pod dekou u televize. A kdy příroda patří jen vám a vašemu kuželu světla.
