A tak jsme vyrazili. Ale hezky popořádku. Autobus měl odjíždět v 17:32 ze zastávky, která není zase tak daleko od mého domu. Plánoval jsem si, jak budu mít všechno krásně nachystané, termosku s čajem řádně odleželou a batůžek třikrát zkontrolovanej, zda obsahuje všechny povinné elementy. Realita? V 17:10 jsem začal lítat po bytě, zároveň vařit vodu na čaj, zároveň rozmýšlet o navrstvení, zároveň shánět co si vezmu na svačinu a doufal jsem, že to všechno stihnu. Asi nikdy v životě jsem nebyl tak nepřipravený na tak náročnou cestu, ale všechno je asi jednou poprvé. Aspoň že tu čelovku jsem si nezapomněl.
Na autobus jsme nakonec dorazili tak akorát. Koupil jsem tři jízdenky do zóny 850 – na noční přechod se ke mně tentokrát připojil Petr s Adamem. Petr se mnou byl už i na přechodu z České, pro Adama to byla premiéra (ale protože sportovec je z nás nejlepší, neměli jsme obavy, že bychom ho někde museli nechat na pospas nemilosrdné přírodě). Na mobilu ještě zčeknul, že navazující vlak ze Svitav do Březové nad Svitavou měl cca 20 minut zpoždění, což s původním přestupem deseti minut dávalo ideální půlhodinku na poslední válečnou poradu a občerstvení ve svitavské nádražce.
Normálně jsem na to pivko dostal po dlouhé době chuť a protože dnes budu tak jako tak v divočině a nemohl bych se v případě nutnosti nikam dopravit, chtěl jsem si jedno turistické dát. Jenže ouha, nádražka akorát zavírala. Naštěstí jsme dostali aspoň po jednom pivu v plechu a vychlemtali jsme ho venku při čekání na vlak. Nebyl to nejlepší z nápadů a prvních pár kilometrů jsem ho cítil, než mi vyevaporovalo skrz kůži. A navíc nebylo dobrý.
V 18:37 jsme zapnuli hodinky a vyrazili. Z Březové je to prvních pár kilometrů pořád do kopce. Od začátku poznáváme, že dneska to nebude žádná jednoduchá procházka. Na co stoupneme, to podkluzuje, nebo se to boří do deseti, dvaceti čísel sněhu. Nesmeky by v těchto podmínkách byly naprosto automatická volba… Pro někoho, kdo nesmeky vlastní. Poučení číslo jedna je, že v tomto počasí kvalitní turistická obuv ani zdaleka nestačí. Příroda má náskok a dává jakoukoliv chybu a zaškobrtnutí sežrat. Nesmeky by poskytly luxusní podporu a hned dneska jsem obhlížel, které si do příští výpravy pořídím.
Protože ale nesmeky nemáme, loudáme se do kopce, volíme takové cesty, které nepodkluzují, pod stromy je většinou sníh rozbředlý a jde se v něm lépe. Protože nejsme žádná béčka, nekoukáme do mobilu na trasu. Však nemáme kde zabloudit.
Po pěti kilometrech jsme zabloudili. Naznali jsme, že jsme ztracení a vytahujeme telefon, abychom zjistili, jak moc mimo trasu jsme. Kilometr sem, kilometr tam… Shodli jsme se, že oficiálně budeme tuhle zacházku prezentovat jako vědomé sejití z cesty za účelem obohacení našich zážitků kocháním se do tmy. Od té chvíle radši tu a tam trasu zkontrolujeme, přecejen se ve všeobjímající bílé krustě hůř orientuje a některé cesty, které na mapě naznačené jsou, v reálu neexistují.
Zatímco já jsem těmito končinami nepolíbený, Petr zná okolí z dětství, takže nás zásobuje četnými historkami o tom, kudy jezdili na bobech, kde byly metrové závěje a kam až mohli jezdit v 11 letech na fichtlu. Bez helmy. Procházíme okolo Rudné, na poli se nás snaží zmást myslivec z posedu svým světlometem. Terén je opravdu těžký, na sněhu leží taková vrstva ledu, že každý krok stojí mnohonásobně více sil než za sucha. Z polí chvíli slézáme na asfalt a najednou se naše nohy cítí, jako by je masírovaly 4 páry rukou za zvuků rajské hudby. Po chvíli ale asfalt opouštíme, míříme znovu mezi pole a čeká nás nejtěžší, asi dvoukilometrový úsek k přístřešku nad Křenovem. Není jak si tento úsek zpříjemnit, každý krok hlasitě křupne, první z nás představuje ledoborce, ostatní dva jdou v jeho stopách. Stromy jsou pokryté úžasnou námrazou a ve světle čelovek se třpytí jako pokryté diamanty.
Konečně se dostáváme k hřebeni Hřebče. Od této chvíle už vím, kudy jdeme, jel jsem tu už párkrát na kole i jsem tudy běžel. Pokračujeme po červené turistické trase, pozorujeme stopy zvěře ve sněhu, ale zvěř samotná se drží dál od tří obrů, kteří dupáním upozorňují na svou přítomnost na stovky metrů dopředu. Jdeme ve vláčku, občas se naskytne možnost být bok po boku. Původně jsme zamýšleli vyšlápnout až na nejvyšší vrchol, Roh (660 mnm). Protože jsme ale na začátku bloudili a sil hodně ubylo, míjíme ho. Nyní nás čeká velký sešup dolů až do Boršova k hájence. Hledáme kam šlápnout celou cestu dolů, jeden neopatrný krok nás dělí od pořádného držkopádu. U Pramene U Vysokého Mostu Petr dobírá trochu vody. Já mám ještě dost a refill nepotřebuju.
V plánu bylo jít mimo obec po polích, ale máme toho tak akorát. Projdeme celý Boršov po asfaltu a vůbec mám to nevadí, už se pomalu vidíme doma. Oblečení jsem si vzal až moc, bundu jsem měl rozepnutou velkou část cesty, rukavice jsem skoro nepoužil. Nakonec jsme se do cíle dokodrcali za nějakých 5 a půl hodiny i s pauzami. Při plánování jsem měl za to, že musíme cestu stihnout za 4 hodiny.
