Mám tři syny ve věku 9-7-5. Když doma předhodím „Pojedeme na výlet/návštěvu/XYZ“, ozve se postupně „Jasně!“, „Super!“ a nakonec „Ne, nejedu, nechci, nebudu, nejdu, ne ne ne“. Já už s tím počítám, Fáfa je prostě úplně jiné povahy než dva starší bráchové, kteří se defaultně na věci těší. A je to tak samozřejmě v pořádku, nemusíme být všichni stejní.
Vymyslet výlet tak, aby to všichni uťapali nebo ujeli, je nakonec to úplně nejjednodušší. Mnohem víc práce dá dostat Fáfu do stavu, že vůbec netuší, že se mu nechce. Ono je to i trochu úsměvný, protože ze zkušeností už vím, že existuje jakási mentální hranice, za kterou když se dostane, začne si to všechno užívat. Ale dostrkat ho za tu hranici, to je sakra práce na kterou musím být zenově vyklidněnej. Velký plus je, že se to s postupujícím věkem začíná překlápět a občas už i slyším hlášky typu „já bych nejradši jenom jezdil na kole“. A občas překvapí úplně, třeba když se rozhodne vyběhnout na vysokej kopec, nikoho před sebe nechce pustit, aby tam náhodou nebyl až druhej a celej výlet absolvuje bez jedinýho mrčivýho slova a ještě s úsměvem.
Tohle je tak trochu appreciation post za to, kam se Fáfa dokázal za rok posunout. A kam sem se za rok dokázal posunout já.
