Dvě stě v městě, tři sta z místa. Volejte třikrát hurá, dotáhl jsem to na dvě stovky prejtů. Krátké poplácání po zádech a jde se dál. Už jen 165 a budu uvolněný z okovů, které jsem si sám připoutal na ruce.
Zajímalo by mě, jestli peklo fakt existuje. Teda jsem si na 99.9999969 % jistý, že neexistuje, stejně jako jednorožci, sociální spravedlnost a sebereflexe Filipa Turka. No nic. Ale tu malou šanci, že existuje, přece jen nechávám.
Peklo asi zažívá spousta lidí na tomto světě. Opět můžu děkovat jen náhodě, že žiju kde žiju, můžu dělat co dělám a nepociťuju na vlastní kůži třeba genocidu, rasovou nesnášenlivost či něco podobného. Asi je důležitý vědět, že se takový věci dějou, nezavírat před nimi oči a pomáhat když to jde.
Benicio del Toro zažil peklo ve filmu 21 gramů. Silně doporučuju, vlastně jsem už tady možná i nějaký tip dával. Miluju ten film, pro jeho nelineární strukturu, herecký výkony, ústřední téma… Takový Horem pádem, akorát dobrý. Benicio popsal peklo v téhle scéně:
Souhlasím s ním. Někdy je to největší peklo vlastní hlava. Někdy dokážou vlastní myšlenky vytvořit tak dokonalou iluzi odtrženou od reality, že člověk nemá šanci se proti nim bránit a spadne hlavou napřed do hromady hoven, která je sice iluzorní, ale v hlavě stejně smrdí.
Některý pekla jsou i příjemný. Dali jsme si dneska s klukama procházku do Pekla za Moravskou Třebovou. Všude obleva, čvachtalo to, ale na konci nás čekala turistická chatka Peklo plná dobré nálady, kytary a Segedínu ohřátýho na rozpálených kamnech. Doslovný Peklo se nakonec ukázalo být spíš nebem na všechen ten splín.
