Některý příběhy nevymyslíš. Tak třeba tenhle: jsi mladý ambiciózní zpěvák původem z Mexika, ale žiješ někde v oblasti Detroitu. Vydáš singl, všimne si tě nahrávací společnost, následuje první album, ale neprodává se, vydáš druhý, to se prodává ještě hůř. Nahrávací společnost ukončí smlouvu a tobě nezbývá, než se vrhnout do jakékoliv práce, která se namane, protože něco jíst musíš. Povětšinou děláš na stavbách, kariéra hudebníka je v háji, občas si zahraješ v nějakým klubu pro pár opilců na baru, ale tím to hasne. Jsou 70. léta.
Střih o třicet let dopředu. Stojíš před vyprodanou halou v Jižní Africe. Lidé šílí — zjevil se jim Ježíš, spasitel, po kterým toužili a už ani nedoufali, že se kdy ukáže jejich zrakům.
A teď to zajímavý, co se stalo mezi tím. Nějakou obskurní cestou se Rodriguezovy nahrávky v 70. letech dostaly do JAR, kde zrovna zuřil apartheid a země byla izolovaná od okolního světa. Rodrígueze nikdo neznal, jeho nahrávky všichni. Navíc okolo zpěváka kolovaly historky, že se zabil, a proto není nikde k nalezení. Dokonalý kult osobnosti, kterou nikdo nezná. Zatímco opravdový zpěvák živoří v Americe, jeho kult sílí v zemi, o které pravděpodobně nikdy neslyšel. Nahrávky se kopírují, lidí milují někoho, kdo možná ani neexistuje. A pak to přišlo. V 90. letech se shodou okolností podařilo Sixta Rodrígueze vypátrat a oba světy spojit dohromady. V JAR pro něj uspořádali sérii koncertů – v zemi, kde se stal slavným, aniž by o tom věděl. Lidé nevěřili, že zpěvák dojede, ale nakonec se dočkali. A Rodriguez se stal světoznámým fenoménem.
Moje dnešní prejtové doporučení míří na dokument Pátrání po Sugar Manovi z roku 2012, který mapuje zpěvákův„comeback“. A taky na obě zpěvákova CD, která jsou podle mě dost dobrý. Tklivý a smutný.
