Kdysi jsem četl něco v tomto smyslu: Kdybych si mohl vybrat mezi tím, že budu dvě hodiny sekat svůj vlastní trávník, a tím, že zůstanu o hodinu déle v práci, vydělám si tím 10 $, zaplatím někomu jinému 5 $ aby to posekal za mě a za zbylých 5 $ si koupím pivko, které budu pít, zatímco ho pozoruju z vlastní verandy jak seká trávu, zvolím vždycky možnost č. 2. Dává to smysl? Snad jo.
Já bych to asi viděl stejně. Ještě před pár lety. Na co se otravovat zbytečnou prací, když to může za mě udělat někdo jinej. Ale čím víc vnímám, jak jsou i ty nepříjemný, na první pohled nepřekonatelný věci, i ty rutinní snadný… Jak jsou důležitý. Že se člověk naučí něco novýho, nebo si trochu vylepší skills v něčem, co dělá často. Jasan, některý věci se delegovat musí. Ale čím dál víc vidím, že i zdánlivě zbytečná věc, kterou se něčím naučím, může být užitečná zcela jindy a zcela nepředstavitelně. Navíc sleduju, že se ty skills shlukují, nabalují se na sebe a že odemykají nový, netušený schopnosti.
Takže od jisté doby si dělám spoustu věcí radši sám. Montuju lustry, zapojuju elektriku, zkouším leccos opravit, sám vyrobit. Chce to trpělivost, například nenadávat že něco nejde, zvlášť když mi u toho asistují ratolesti. Ale odměna je většinou sladká a vždycky mě těší, když se něco povede a něco se naučím, nebo vylepším.
V http protokolu má stavový kód 202 význam Accepted. Naučil jsem se akceptovat leccos, s čím bych dřív bojoval. Je to jednodušší cesta, jak být v míru. Akceptuju taky, že něco nedokážu, i když se o to pokusím, a že jsou věci, které nezměním. Ale nejvíc mě mrzí, když nedokážu akceptovat něco nebo někoho, i když vím, že nic jiného není potřeba a na ničem jiném nezáleží.
