Byl jsem onehdy svědkem scénky ze života, která mě zase jednou vrátila na zem z obláčku, na kterým si obvykle sním o tom, že se lidi můžou mít líp.
Sedim na lavičce před barákem, oddychuju po delším běhu, usrkávám birela a sleduju ulepenej letní maloměstskej podvečer, kdy ze všech tečou potoky potu a lidi mají hranici podrážděnosti v tom vedru trochu níž než obvykle. Z dálky slyším křik, kterej se postupně přibližuje, přerůstá do naprostýho hulákání a čím je blíž, tím lépe dokážu rozpoznat, že to je směs výhrůžek, nadávek a zlýho vrčení. Člověk čeká všechno, ale že zpoza rohu v tomhle lomozu vykoukne pětičlenná rodinka, to úplně ne.
„Rozbiju ti hlavu dlažební kostkou,“ slibuje své choti muž, kterej podle svýho vzezření a artikulace něco popil. Něco víc. Bere kostku do ruky — jen demonstrativně, nebo se opravdu rozmáchne? Uf, položil ji. Sleduju to a jsem připravenej vyskočit, i když vím, že proti tomuhle člověku bych neměl šanci. On zábrany nemá, já jo, on má na rukách svaly, já ne. Dostal bych jednu ťafku a nazdar, ale copak tomu člověk může jen přihlížet?
Ženě spadl kočár, ve kterém vláčí zřejmě postiženého syna a nákup, do výkopu vedle chodníku. Spadl… Nebo ho tam otec skopl, zrovna tohle se stalo mimo můj zrak za rohem, ale z toho co žena řve po muži bych si tipl, že sám se tam ten kočár neocitl. Je to každopádně zdroj dalších svárů, protože celej nákup mají rozsypanej okolo a tašky potrhaný. Kočáru se zaseklo kolečko a nejede.
Muž se šourá dál za neustálýho řevu, dál vyhrožuje matce svých dětí roztříštěním lebky, i když ta ho prosí, aby jí pomohl. Nepomůže. Už tohle je samo o sobě naprosto příšerný, pro mě jsou řvavý situace všechno, jen ne něco, čeho bych chtěl být jakkoliv účasten. Ten řev mnou projíždí jak žiletka. Projížděl by mnou i kdyby šlo jen o ty dva nešťastný dospělý, který si nevědí rady se životem, sami se sebou, s alkoholem, s démonem.
Jenže tam stojí dvě děti a jedno přihlíží z kočáru. Dvou, možná tříletá holčička s batůžkem mlčky kouká, občas řekne „tatínku“. Nebrečí. Kluk ve věku těch mých litá okolo, snaží se všemožně situaci řešit, sbírá nákup. Nebrečí. Nikdo nebrečí. Brek by se spustil, kdyby tahle situace byla něco mimořádnýho, něco nevídanýho. Něco novýho.
„Františku, prosimtě pomoz mi tady…“ Kurva, František, jako ten můj. Žiletka zajela do morku. Doprdele, ten malej Franta, co by jeho jedinou starostí na tomhle světě měla bejt mičuda, kamarádi a to, že se nemůže rozhodnout jestli je lepší Messi nebo Ronaldo, schytává tuhle bídu. Dostává naprostej céres od života, nuceně dělá mediátora dvěma dospělákům, co by pro něj měli tvořit štít přesně proti tomu, čemu ho vystavujou.
Jdu za Františkem a ptám se ho, kolik chce tašek na ten nákup. Říkám mu, že všechno bude dobrý. Lžu. Jdu za matkou a ptám se, co můžu udělat pro ni, jestli nepotřebuje pomoct. Nepotřebuje. Rodina… rodina?… se dá do pohybu a mizí na konci ulice. A já nevím jak to dopadlo. A nějaká část mě nechce vědět, jak to dopadlo. Nějaká část mě chce tohle vytlačit pryč, pryč z hlavy; chce zavřít oči a dělat, že takovýhle věci se nedějou na tomhle světě.
Lidi mají v životě různou startovací čáru. Někdo je o krok vepředu a někdo se na ni kouká z čtyřmetrové jámy s nohama zalitýma do betonu a rukama za zády svázanýma na uzel. A já říkám fuck you všem kdo tvrdí, že se mají lidi starat hlavně o sebe a že kdo se v životě nemá dobře a nedokáže být šťastnej, tak si za to může sám a má se snažit. Slýchávám tohle od bílejch privilegovanejch lidiček, co jim rodiče zaplatili vzdělání a nikdy v životě nemuseli ani pomyslet na to, že někteří tu startovací čáru prostě ani nepřelezou, protože je tak kurevsky daleko a nikdo jim nedal instrukce, kterým směrem hledat. Fuck you.
