Tak jsme se domluvili s klukama a Leňou, že si dáme movie night. Padlo pár návrhů, nakonec Toník na Disney narazil na Big Hero 6. Dali jsme tomu šanci. Těším se na příjemnej rodinnej animák, kterýmu můžu věnovat pozornost jen jedním okem a druhým si dělat něco svýho, třeba péct perník na zítra. Zkrátka jsem nečekal nic světobornýho, jen takovou příjemnou rutinu na večer.
A ouha, hnedka v prvních pár minutách je tam zmíněná jak smrt rodičů, tak se stane i neštěstí, který má za následek smrt sourozence. V tu chvilku sem zpozorněl a říkal sem si – oukej, tohle nebude úplně ten typ animáku, kterej by byl neškodnej. Neškodnej v tom smyslu, že by řešil jen a pouze pozitivní věci, který dětem nesepnou v hlavě nějaký hlubší emoční centrum, kvůli kterýmu by měli z animáku těžký spaní.
Tak jsem v tu chvíli přemýšlel, co to s nima udělá, jestli na to budou nějak reagovat nebo to třeba budou chtít vypnout. Stalo se to už párkrát, třeba Artexův skon v Nekonečném příběhu nezvládli. Ale teď v pohodě, přecejen už jsou starší. A říkám si, že držet je co nejdál od smrti není dobrý. Jednou stejně ten střet s realitou přijde. Jako malí na pohřbech byli, viděli co lidi prožívají a možná sami v sobě hledali, co to všechno znamená. A třeba dokázali do života zařadit i nevyhnutelnou smrt. Pamatuju si, jak mně z toho šrotovala hlava, jak jsem nedokázal pochopit, že někdy nebudu mít mámu nebo tátu, že to prostě NEJDE.
Pořád to pochopit nedokážu. Pořád to zní občas tak abstraktně, jako bych byl první člověk na téhle planetě, kterej kdy zažije smrt. Ale člověk se s tím naučí žít, jakkoliv to bolí a teprve bolet bude.
