Jeli jsme dneska s klukama do Brna na celodenní výlet. Z domu bych tam byl za hodinku a patnáct minut door-to-door. Ale do Brna je to cesta plná stresu, pomalých vesnic, zvěře na polích, nebezpečně předjíždějících závodníků a tedy i nepohodlí.
Takže radši na takovýhle výlety jezdím vlakem. Je to o něco delší, musím se ještě přiblížit autem do Svitav, což je +20 minut. Někdy vlaky nejedou, někdy mají zpoždění, někdy zůstanou stát v polích, ale to neřeším, člověk může uvíznout i v koloně na silnici. Ale to pohodlí! Člověk nemusí hodinu dávat pozor na kdeco, naopak si užívá cestu teď už vesměs novými vlaky pěkně v pohodlí. Hraje s dětma nějakou hru, čte komiks nebo knížku, nebo s nimi vymýšlí jakoukoliv zábavnou činnost. Může se projít, protáhnout, odskočit si, koukat na displej ukazující rychlost 160 km/h. Kdepak táhnout se za kamionem čtyřicítkou!
A dojede na místo odpočatej, nasvačenej, a nikoliv zpruzenej z toho, že děti se v autě nudí a vymýšlí kdejakou ptákovinu, která řidiče vyrušuje při řízení. A teď navíc mají České dráhy nějakou speciální akci na skupinové jízdenky, takže i ta ekonomika cestování vlakem se trochu vyrovná autu. V pěti jsme dneska jeli do Brna za hubičku a za druhou zpátky.
Hrozně rád bych si někdy střihnul festival v Banátu, na který bych dojel vlakem. Nebo si koupil měsíční jízdenku po Evropě a jen jezdil kam se mi zrovna zlíbí. Doufám, že jednou si tyhle sny splním. Doufám, že ještě pořád budou relevantní, že sny zůstanou stále touženými sny, že mě neopustí a nezapadnou někam mezi věci, které by mě třeba přestaly lákat. Nebo pokud se tak stane, tak že mě naopak vtáhnou zpět, nalijí do žil druhou mízu, vytrhnou mě ze stereotypu běžného dne a řeknu si u nich: Vzpomínáš? Vždyť tohle jsi jednou tak moc chtěl. Ta tužba tam uvnitř pořád je, jdi si za tím. A já to udělám.
