Už skoro čtyři hodiny vytrvale leje (děda Komárek by to teda nazval trochu expresivnějc) a protože momentálně bydlím v podkroví, poslouchám tu symfonii kapek dopadajících na střešní okna se zvýšenou intenzitou. Viděl jsem na radaru, že se valí bouřka, ale běh jsem před ní chtěl stihnout ať se děje cokoliv; stihl jsem se vrátit s prvníma kapkama dopadajícíma na rozpálenej asfalt. Divný, na ovále většinou jiný běžce nepotkávám, ale dneska jsme tam kroužili rovnou tři, přitom všudypřítomný vedro a blížící se buřina k téhle konstelaci moc nevybízely.
Léto je moje nejmíň oblíbený roční období. Ne že bych ho nenáviděl, dokážu si ho různejma kratochvílema zpříjemnit. Ale člověk je permanentně zpocenej, lepí se v kanclu ke stolu, kafe v tom vedru chutná jak chcanky, běh po práci je za trest. A vůbec je takovej divnej letargickej mlžnej opar, takový vakuum kdy se moc nechce přemejšlet, do ničeho se nechce píchnout, i ty knížky mi po jaru přestávají chutnat a nečtu, člověk by nejradši nevylezl z baráku a jen si tak přežíval. Zkrátka horkej vopruz.
Na milost ale beru léto díky jedné věci, a to jsou už ty zmíněný bouřky. Miluju bouřky. Miluju sledovat jak se černý mračna rozpínaj po nebi a vytlačujou modrou barvu někam na okraj propasti, baví mě ty prudký cákance deště, větrný smrště, downbursty, bow echa, supercely. I u toho tornáda, jakkoliv je to ničivej živel, bych si přál koukat na něj z první ruky. Miluju být uvnitř bouřky, cejtit se malej a odevzdanej v náručí matky přírody a na chvíli mít v hlavě jen to, že teď a tady stojím uprostřed něčeho, co mě přesahuje. Mluví ze mě nějaký zapomenutý instinkty předků co pro ně bouřka byl bůh? Možná.
Když to jde, jezdíme je s Kvapou lovit. Blesky lítají okolo, kroupy se kolikrát odrážejí od čelního skla, ale člověk věří, že se nemůže nic stát. V těch chvílích necítím, možná trochu anti-intuitivně, absolutně žádnej strach.
