Zase sem se jednou ukafoval. Nedával jsem si pozor, pil tři čtyři kafe denně a skončilo to jako obvykle: jakmile jsem nějakej den drogu nedostal do krve, cejtil sem se unavenej až malátnej. Je to tak vždycky – když je kafe už moc, tak se z nakopávače a stimulantu stává povinná položka, bez které tělo odmítá normálně fungovat.
Dostat se z tohohle režimu je celkem jednoduchej reset: první den bez kafe vás bolí hlava hodně, druhej den trochu a třetí den už je tělo víceménně stabilizovaný na ne-kafovým režimu. Dal jsem si po necukrovém prosinci únorovou výzvu „jedno kafe denně max“ (s možností využít třikrát žolíka a dát si dvě, kdybych chtěl do nějaké hezké kavárny a jedno už měl za sebou). A dobrý, tělo si odvyklo.
Já mám kávovou kulturu dost rád, v tohmle se bez nějakýho ostýchání rád zařadím do skupiny kavárenských povalečů. Rád objevuju hezký kavárny na hezkých místech, na dovolených nebo výletech mě baví koukat na cílovou destinaci skrze kávovej filtr nasazenej na očích. Ten mi v mapách automaticky hledá útulný podniky, které si rád ukládám na seznam „tady si chci dát kapučínko“.
