Ze všech oscarových nominandů jsem se asi nejvíc těšil na Citovou hodnotu, a to hned z několika důvodů: Renate Reinsve, Stellan Skarsgård a Elle Fanning (Dakotu mám pořád radši, ale co už) před kamerou, Hania Rani (Glass!) u piána coby hudební doprovod a příslib rodinného dramatu, které mě na první dobrou oslovilo. Od Triera jsem zatím žádný snímek neviděl, takže mě mohl překvapit i neokoukaný styl z dalekého Norska.
A bylo to super. Kdybych měl vybrat jen jedinou oscarovou nominaci, kterou bych filmu přál proměněnou v zisk sošky, pak tu pro Renate Reinsve. Ta naprosto přirozeně zahrála někoho, kdo chce hrát, ale nemůže hrát, protože si celý život na něco hraje, a jí už nebaví přetvářka a hry; její otec – režisér (Stellan – nominace na Oscara v pořádku) by si přál, aby hrála v něčem, co sám napsal, aby se zbavil viny za to, že si s ní nehrál, když byla ve věku na hraní, a teď má pocit, že se po skoro 40 letech citového odloučení hravě stane milujícím otcem. Hračka…
Film mě zaujal už úvodním podobenstvím o domě, během dvou tří minut jsem byl vtažen do příběhu skrze prkna a trámy vrzající věkem, na kterých se odehrávala propletená rodinná etuda jedné famílie. Ve výsledku to mělo hodně silné momenty, občas se film pomaličku táhl, ale nebylo to na škodu. Oscara za snímek bych tomu asi nedal, ale film moje doporučení určitě má.
