Domluvili jsme se včera s klukama, že dneska zajedeme do Šmoulíkova, což je velký dětský centrum v Prostějově. Většinou se na tyhle akce snažíme přibrat ještě nějaký kamarády od kluků, protože je to win-win pro všechny z mnoha důvodů. Dneska jsme vzali spolužáka od Toníka, kterej je vždycky moc rád, že může jet s náma.
Po akci mi ještě jeho mamka děkovala za to, že si její syn může taky normálně hrát a že nejsme ten typ společnosti, který by ho tlačil do toho, že už má být velký. Jinými slovy, že se nesnažíme tvrdit, že „v desíti letech už jsi na dětká centra moc velkej“. Jo, chápu lidi kteří to třeba i svým dětem říkají, že jsou na něco velcí. Nebo počkat, vlastně nechápu? Dokud moje kluky bude bavit tam jezdit, tak tam budeme jezdit. Dokud budou chtít koukat na Tlapkovou patrolu, tak ať si ji klidně pustí. Já sem rád, že už se mnou koukají třeba na Pána prstenů a postupně a pomalu se dostáváme k dospěláčtějším filmům, ale to neznamená, že bych jim měl zakazovat nebo nějak shazovat to, co měli rádi kdysi.
The hell, já to dítě pořád v sobě mám a doufám, že nikdy nezmizí. Rád si někdy pustím Willyho Foga, nosím ponožky s Ninja želvama nebo trička s Pokémonama, když na to mám chuť. Člověk není nikdy na nic moc starej.
