Mám svatou trpělivost. Fakt si to myslím. S postupujícím věkem jsem čím dál vyklidněnější a spoustu věcí, které bych dřív řešil, ba dokonce i hrotil, mám u prdéle. Naučil jsem se dobře fungovat se svýma dětma, musí bejt jó úplně všechno otočený vzhůru nohama, abych měl důvod se nějak čertit nebo snad na ně zakřičet. Prostá domluva většinou stačí.
A mám taky jednoduchou odpověď na to, co mi celej život tu trpělivost trénuje. Internet. Konkrétně pomalej internet. Já jsem snad taková ta žába na prameni rychlýho internetu, protože jsem asi nikdy v životě rychlý internet neměl. Ať už jsem bydlel kdekoliv, vždycky to byla s rychlostí hrůza, snad s jedinou výjimkou jednoho roku na vejšce v brněnským Žebětíně, kde tou dobou byla optika třicetimegabitem, ale to už je pravěk a tehdy to bylo jak z jinýho světa.
Ale kamkoliv se hnu, tam mi na nervy drnká pomalá ručička ukazatele rychlosti internetu. Videa se mi sekají, načítají se dlouho, stránky nenajížděj, nebo až naponěkolikáté. Stačí mi to na stream hudby, a to taky jediný asi potřebuju. V práci si na mobilu naměřím klidně 300 mbit, ale v práci ten internet v mobilu zrovna na nic nepotřebuju. Doma na stejné 5G síti ale o něco dál od vysílače většinou vymůžu krásnejch 5 až 10 mbit/s s otřesnýma odezvama.
Někdy si říkám, že to tak asi má bejt, že mě to prostě nutí po dvou minutách horečnýho snažení najet na nějakou kůl stránku ten telefon prostě hodit na polici a vykašlat se na nějaký internety. Na hranici pozemku mi momentálně vede optika, stačilo by vykopat zhruba třímetrovou ďouru k domu. Cetin mi to slíbil na loňský podzim, max na tohle jaro. Já vůbec netuším, co všema těma rychlejma internetama budu dělat, jestli to fakt dotáhnou.
