Kdysi jsem četl knihu s tímto názvem od Coelha. Vlastně to byla asi jediná, kterou jsem od něj zvládl dočíst. A to běžně knihy neodkládám, aniž bych je dokončil. Ale tahle se mi od něj líbila, je to série navzájem propletených příběhů, které spolu na první pohled nesouvisí. Tehdy jsem si z toho dokonce vypsal i nějaké myšlenky, které mě zaujaly, ale ty se mezitím někam ztratily. Už je to dávno.
Dneska jsem měl slabší chvilku a přemýšlel jsem o různých věcech a na knihu jsem si vzpomněl. A přemýšlel jsem, že Vítěz je ten, kdo dokáže být sám. Sám se sebou, poslouchat se, vydržet se sebou a umět se sebou vést dialog. Každý to nedokáže a já někdy taky ne.
Když jsem se dozvěděl, že jdeme se ženou od sebe, nevydržel jsem být zavřený jen se svojí hlavou. Nemohl jsem přemýšlet, poslouchat se, konzultovat se sebou scénáře budoucnosti a litovat ztracené minulosti. Když jsem celé noci nespal, nemohl jsem jen tak ležet a naslouchat vlastním myšlenkám, musel jsem je vytlouct ven. Seriálem, podcastem, čímkoliv. Ale čas všechno spraví a terapeutka hodně pomohla.
Teď vím, že být sám je něco, co jsem se musel naučit. Spoléhat jen na sebe (čímž nechci shazovat pomoc všech, kteří mi tehdy podali pomocnou ruku) a vědět, že zvládnu i těžké věci. A kolikrát si říkám, že kdyby bylo nejhůř, už vím, že se do toho stavu můžu zase vrátit. Zase být jen sám a zase spoléhat jen na to, že zvládnu cokoliv.
Vítěz je sám
