28/365: Konec světa

Navazuju na včerejší prejt o turistice. Počasí nám v sobotu nakonec vyšlo nad rámec, ačkoliv to během dne vypadalo všelijak. Až někdy kolem půlnoci, když jsem se nadobro zahrabal do spacáku a chystal se vypustit vědomí do snové říše, začalo mírně poprchávat. Tolik štěstí najednou – spím venku a prší. To je ideální kombinace a nejlepší usínací kombo, takový to jemný bušení kapek do celty stanu, tarpu nebo v tomto případě do dřevěného přístřešku. Zkrátka kamkoliv, kde se zvuk vody rozprostře a tlumeně odnáší myšlenky někam v dál.

V noci jsem se párkrát vzbudil a kontroloval kluky, ale to už se mírný deštík proměnil v docela silný liják. Naštěstí nefoukalo, takže pod přístřešek s otevřenými bočnicemi se voda nedostala. Ráno jsme přispali, hlavně teda k radosti těch šesti borců spolunocležníků, co večerku trochu protáhli o pár rumů a ráno by se jim asi brzo vstávat nechtělo. Pršet nepřestalo. Naopak, déšť ještě zesílil. Takže to už skoro 8 hodin v kuse leje a jak se tak rozhlížím z bezpečí přístřešku kolem, je to poměrně znát, neboť cesty okolo smývá několik potoků ze svahů, a to tak, že celkem hluboko.

Noe, voe, nemohls tu potopu ještě o pár dní odložit? A nalodils i tentokrát na kocábku od jednorožců dva samce, nebo ses od minula poučil? Vypadá to fakt trochu jak konec světa, leje ne jak z konve, ale jak ze soustavy 25 paralelně zapojených zavlažovacích systémů značky Lidl Parkside Performance, i když na krabici bylo jasně napsaný, že taková soustava může obsahovat maximálně 24 prvků, jinak hrozí povodeň biblických rozměrů. RTFM!

Přifařili jsme se ještě ráno na soukromou prohlídku Boudy k nějakým nadšencům. Tam to taky připomíná zvláštní konec světa. Klaustrofobní chodby tak dlouhé, že to vypadá, jako by se jejich stěny sbíhaly až někde v nekonečnu. Všudypřítomná vlhkost, skalní masiv nad hlavou, teplota ideální na chlazení piva, ale nikoliv na dlouhý pobyt člověka; železná vrata oddělující svět venku a svět v díře. Je to v podstatě sedmý div světa, že se něco takového dalo postavit za tak krátkou dobu, ale předválečná doba si holt žádala speciální opatření. Dneska by za stejnou dobu bylo vyřízené jedno razítko ze čtyřiceti.

Vylezli jsme ven, furt leje, voda kam se podíváš. Tohle bude zatěžkávací zkouška pro kluky, v dešti jsem je na trek ještě nikdy netáhl. Šlapou jak diví, možná i rychleji, než kdyby nepršelo. Takhle mají o zábavu postaráno – hledají cesty mezi říčkama, přeskakujou kaluže, jezírka, rybníčky i celá moře, která se zde od noci vytvořila. Sice se táhneme do kopce, ale skoro to není znát. Jen někde nám voda přehradila cestu natolik, že musíme oklikou lesem. Hledáme houby, Fáfa se zastavuje u každé co najde. Na to, že jsem doma skoro zapomněl jejich pláštěnky, tak dobrý. Konec světa nenastal, dostali jsme se domů v pořádku.

Jak takový konec světa bude vlastně reálně vypadat? Asi záleží, jestli jen toho našeho pozemského světa, který sežere naše vlastní slunce, nebo celého vesmíru, který sežere velký zelený křečopažout, případně toho co leží za hranicema vesmíru, o čemž zatím nemáme potuchy, jak to vlastně vypadá a kdo si na tom pochutná. Ale jestli si můžu tipnout, bude konec světa vypadat jako tuhle v jídelně, když jsem čekal ve frontě a přede mnou byla postarší paní, které zrovna před nosem z tabule smazali řízek s bramborovým salátem. To bylo lomení rukama, to bylo naříkání, že se na něj tak strašně těšila a voni jí ho teď smazali. Když jsem tam tehdy stál a koukal na tu paní jak z ní vyprchává všechen život kvůli naklepanýmu kusu masa, říkal jsem si, že pro ni ten konec světa zrovna nastal.