Skoro zároveň se mi v životě staly dvě navzájem propojený věci. Za prvé – začal jsem před pár měsíci chodit do posilovny. Což je věc, kterou jsem asi tak dvakrát zkusil na vejšce se spolužákama, kteří to ale jeli stylem „hele tady máš činku a pumpuj“ – nula teorie, nula povědomí o tom, co to s mým tělem bude dělat a jaké prerekvizity k tomu potřebuju. Prostě zvedej železo a dělej, že tě to baví. Nebavilo a necejtil sem se v posilovně dobře, takže jsem jakékoliv další návštěvy uložil do šuplíku „never again“.
Momentálně chodím k trenérovi Jardovi na skupinové tréninky, a je to game-changer. Všechno vysvětlí, ukáže jak se to dělat nemá, jak to pravděpodobně budu dělat blbě a jak tělo nastavit tak, aby cvik měl nějakou účinnost, a ne abych u toho vypadal jako čínskej hlavolam, kterej se nedá rozmotat ani podle návodu na Youtube. Je to velice trpělivej člověk, kterej mi může věc vysvětlovat každý trénink znova a přitom se necítím, že bych ho tím otravoval. Jako jasně, možná si vnitřně něco pomyslí, ale veskrze mám prostě dobrej pocit, protože je nápomocnej, povzbuzující a empatickej k lidem, kteří na tom pohybově nejsou tak dobře.
Nejsou pohybově dobře, povídáš? Vždyť jsi, Michale, skoro tři roky běhal každý den, jak bys na tom mohl být pohybově nedobře? No a to je právě důvod, proč jsem do posilky začal chodit. Jednostranně zaměřenej pohyb (jakkoliv je běh moje nejmilovanější sportovní činnost) prostě není v dlouhodobým horizontu dobrá věc. Ne, pokud k tomu člověk nedělá nějaký protahování, jógu, nebo právě posilku. Ne, že bych to tehdy nevěděl, ale zkrátka jsem to ojebával. A už sem po všem tom běhání cejtil, že tělo poměrně trpí, prosí o pomoc, sází zranění s větší četností. Takže jsem ubral na běhu, přidal gym a momentálně vidím progress v držení těla (i když disbalancí je tam pořád dost), v běhu v kopcích a celkově cítím, že tělo je pevný jako skála, Harry. A skupina, kam chodím, je plná fajn lidí, kteří se navzájem podporujou, motivujou a smějou, takže se tam vždycky těším.
Za druhé – do práce nám přibyl nový kolega Jindra a to je bývalej fitnesák, kterej se snaží najet zpět na cvičební rutinu. Ten kluk mezi nás zapadl s takovou rychlostí, až sem se sám divil. Takže techniku teď můžu řešit nejenom v gymu, ale i spolu s Jindrou na kafi. Spousta cenných rad a hlavně má v hlavě velkou encyklopedii pohybů a jejich názvů, což mně zatím dělá ještě problém. Jsem rád, že sem si zapamatoval co je shyb a co je dip. Takže když na mě jednou vybafl, že svatej grál tohohle cvičení jsou maslaby a že k nim různejma cvikama směřuju, úplně sem nevěděl, co tím myslí. Ale nebudu za blbce a prostě se nezeptám, žejo. Jó jasně, ty myslíš maslaby… Ne, tak ty jsem nedělal.
Po nějakém čase sem si na maslaby vzpomněl, tak gůglim a přijde takovej ten moment, kdy se stydíš za svůj mozek, že zase jednou zkrátil dobu přemejšlení na minimum a nezapojil aspoň dvě svoje buňky, protože jinak by musel chtě nechtě po propasírování slova maslab zvukovodama ihned nabídnout nějakou reálnou variantu, například celkem příhodné sousloví muscle-up. No jen si to zkuste říct nahlas. Ale asi v tom nebudu sám, protože Youtube na slovo maslab vrátí hned několik výsledků.
Vám všem, kteří v tělocvičně děláte maslaby, vám, kterým je divný to půrko od sekery, vám co se zjevuje Okybača ve snech, vám co netušíte, co Boryš umí po skalinách vzkazuju: já vás chápu. Těmhle hříčkám se dokonce říká i oficiálně – mondegreeny. A úplně nejradši mám ten o tom, jak je Francie slaninová.
😅😅😅 černá Okýbačá